Šógun


Honza Javorek

Upozornění! Tento článek vyšel před více než 2 lety. Můžete si jej přečíst v rámci zkoumání minulosti, ale přepokládejte, že dnes se Honza již nemusí s obsahem ztotožňovat.

Encyklopedie praví: „Šógunové byli vojenští vládci Japonska, pocházeli z různých šlechtických rodů a fakticky ovládali Japonsko od roku 1192 do roku 1867. Mezi nejslavnější šóguny patřili Joritomo Minamoto nebo Iejasu Tokugawa.“

Ano, Iejasu Tokugawa. A právě on je jednou z hlavních postav knihy Šógun (anglicky Shogun, nebo přesněji v přepisu z Japonštiny jako Shōgun). Začněme ale od začátku. Vypravěčem děje je John Blackthorne (japonci přezdívaný Anjin [Andžin], tedy lodivod, protože jeho jméno nedokázali vyslovit), lodivod a dočasný kapitán holandské obchodní lodě Erasmus, jenž ztroskotá na japonském pobřeží.

Z pozice opovrženíhodného vězně se dokáže propracovat k vyšším společenským statusům a dokáže místní Japonce přesvědčit, že pro ně může být přínosem, takže i přes zprvu nepřátelské přijetí si Blackthorne pomalu vydobyje pochopení a respekt od svého okolí a sám začne chápat a respektovat kulturu, která ho obklopuje. Postupně se seznamuje s politickým děním na ostrovech a nakonec se dostane do služeb Toranagy (Iejasu Tokugawa), mocného válečníka, který vládne v regionu Kantó, oblasti dnešního Tokia.

Inspirací románu se staly skutečné události. V uvedené době opravdu na mělčině u Kjúšú uvízla holandká obchodní loď. Její kormidelník William Adams (1564 –1620) byl vyslýchán Iejasu Tokugawou, jedním z předních mužů Japonska, a z jeho příkazu začal Japonce vyučovat tvorbu map, dělostřelectví a stavbu lodí. Iejasu Adamsovi již nikdy nedovolil Japonsko opustit. Věnoval mu ale panství na poloostrově Miura a povýšil ho na samuraje. Adams se oženil a měl dvě děti. Japonci ho nazývali Miura Andžin – kormidelník z Miury. Dodnes je pokládán za zakladatele japonského námořnictva.

Atmosféra#

Clavell v knize ukazuje Japonsko a poodhaluje jeho kulturu. Ukazuje ji čtenáři jako něco exotického a nového, přičemž dává na vědomí propastné rozdíly mezi východem a Evropany v té době. Kultura feudálního ostrovního „císařství“ (ano, uvozovky jsou zde na místě, jelikož v Japonsku té doby se dá chápat spíše jako ironie, než jako fakt centrální vlády nad zemí) je popisována jako něco mnohem lepšího než způsoby nemytých barbarských námořníků údajně mnohem pokročilejších západních civilizací. Portugalci, v té době z Evropského pohledu vládci tamějších moří, například disponují mnohými technickými vymoženostmi, ale v oblasti kultury, duše a například i hygieny jsou nesmírně zaostalí. Smícháním a nárazy obou táborů se autor zabývá v celém románu a věnuje tomuto tématu většinu „klidných“ chvilek v knize. Ty dokreslují zážitek a dávají Šógunovi třetí rozměr, navíc obohacený o náznaky japonského chápání duše, osudu, života a smrti, které je diametrálně odlišné od toho našeho.

Člověk znalý Šóguna je potom postižen jeho myšlenkou do konce svého života a na mnohé věci nahlíží jiným pohledem. Naučí se „poslouchat skály růst“, nezřídka mu hlavou probleskne odpověď na složité otázky v podobě onoho kouzelného slůvka „karma“, jež je také posledním slovem románu na jeho poslední straně (pozn.: v anglické verzi). Jak již bylo zmíněno, líčený dojem nelze řadit jako zcela subjektivní, jelikož dvoudílná kniha měla podobný dopad i na lidi z mého okolí.

Požitek#

Román o dvou dílech nelze shrnout do tak relativně krátkých odstavců, jako jsou ty předešlé. Neinformují totiž dostatečně o tom, že příběh je přímo stvořen z neuvěřitelného napětí a zápletka je tak složitá a dokáže natolik vtáhnout do děje, že čtenář si během četby připadá jako sám geniální Toranaga a jeho mozkové závity pracují na plné obrátky, aby stále probíraly a řešily vzniklou situaci. A to samozřejmě jak počas hltání knihy, tak ve kteroukoliv denní dobu, během jakékoliv činnosti. Ve skutečnosti je však kniha díky velké návykovosti uložena většinu dne i noci ve vašich dlaních, takže času na přemýšlení vlastně moc není. Nevadí, že máte spoustu jiné práce, kniha si vás najde i v dopravních prostředcích a vůbec během každé volné chvilky. Protože má celkem přes 800 stran, nelze ji přečíst nárazově. Jelikož ale svým obsahem nutí čtenáře k závislosti, důsledkem nárazové čtení je a proto je nutné počítat s výkyvy v denním harmonogramu. Při tom nemluvím jen z vlastní zkušenosti, ale z praxe všech známých (různého pohlaví a věkové kategorie), jejichž rukama kniha prošla.

A co jako? :)#

Chtěl tuto knihu doporučit. A to bez delších komentářů, omezím se prostě jen na fakt onoho doporučení, nechci blog zahlcovat superlativy. A také proto, že Šógun si možná superlativy nezaslouží. Dle mého názoru je totiž natolik jedinečný, že použití vznosných slov by u něj snad mohlo působit až kýčovitě, a to si jistě nezaslouží. Kniha, která je u nás snad jen v pěti knihovnách v celé ČR a téměř nikdo ji nezná, prostě musí zůstat zahalena v jakémsi oparu tajemství a možná by ztratila na svém kouzle, kdyby byla citována v čítankách nebo brána jako námět k tvorbě reklamních předmětů. Kouzlo jedinečnosti může ztratit každá kniha, film nebo třeba i hudba. Lidé si je cení z velké části proto, že je „jejich“ a oni se s nimi tajně dělí s přáteli. Jakmile však takové dílo objeví filmový režisér nebo jiný senzacechtivý člověk, najednou je zná celý svět a motivy původně jedinečného pak na lidi koukají z kdejakého výkladu. A to bych Šógunovi nepřál. Chci se o něj tajně dělit, ačkoliv Šógun je jinak celosvětově známý bestseller. A proto ho „jen“ doporučím.

Bonus#


Honza Javorek

Honza je programátor. Od roku 2011 buduje českou komunitu kolem jazyka Python. V současnosti pomáhá hlavně s propagací aktivit, jako jsou PyLadies, Pyvo, nebo PyCon CZ. Přes den jej najdete v Apiary, kde se stará o Dredd, framework na testování API. Sem tam ho můžete potkat, jak přednáší na srazu nebo na konferenci.




Komentáře