Na kraj Evropy


Honza Javorek

Upozornění! Tento článek vyšel před více než 2 lety. Můžete si jej přečíst v rámci zkoumání minulosti, ale přepokládejte, že dnes se Honza již nemusí s obsahem ztotožňovat.

Na většině map Evropy Oulu není. Jejich severní okraj sahá kousek za Helsinki a za nimi už je jen… konec papíru. Ani Google si na svých mapách s touto částí Země zrovna nehrál. Družicový snímek Oulu má, mírně řečeno, otřesný. Oulu má, stejně jako celé Finsko, o hodinu více než Česká republika. Je to přibližně 2 500 km od Brna. Slunce zde v těchto dnech vychází v 10:00 a definitivně zapadá ve tři odpoledne. Když jsem přijel, bylo kolem -18°C. Ve stínu ;D . No a do této divočiny jsem se z Brna 7. 1. ve tři ráno vypravil.

Celou cestu do Vídeňského Prateru jsem prospal. Kompletně. Tam jsem se probudil a koukal, jak je v noci Vídeň nádherná. Uvědomil jsem si, kolik pro mne v poslední době znamenala. Třikrát vidím toto město a vždy prakticky omylem nebo jen tak mimochodem a za zvláštních okolností. Uvažoval jsem nad Erasmem a nad tím, jak mi všichni pomohli. Uvědomil jsem si, že neprožívám žádnou cestovní horečku a ani se mi po nikom nestýská. Po celou cestu jsem v sobě nedokázal najít kousek touhy jet zpět nebo vpřed – prostě jsem netečně nasedal do letadel a vykonával, co bylo třeba. Bez vzrušení. Jen ve Vídni jsem si vzpomněl na Zuzku a to mi potom bylo smutno.

Letiště císařpánovo#

O půl šesté jsem byl na letišti. Všechny taxíky Mercedesy. Pěkné :) . Letadlem jsem měl letět poprvé. Komunikaci na informacích jsem zvládl na jedničku, dokonce snad i spíš s britským přízvukem angličtiny než s ukrajinským, ač jsem s nikým neprohodil slovo sto let. Procházím si letiště – informace, check-in zóna, vchod na terminály… Check-in zóna je takové docela pěkné barevné místo. Jen by tu mohli mít cokoliv na sednutí. Nejdříve jsem se moc neorientoval, ale později začínám ten proces chápat. Nejdříve informace, pak check-in, to jsou ty budky s čísly, potom terminál, to je to tajemné místo za závorou, jejíž manipulant mě poslal pryč se slovy „…mister, check-in first!“ Začínám v tom vidět FSM a orientovat se. Zbývají 2h do check-inu, na letišti je vedro a nejde si nikam sednout. Spásnou myšlenkou je návrat zpět do uvítací haly, kde bylo pár sedátek. Našel jsem jedno volné v koutě a po dvouhodinovém usínání, probírání se a ujídání rozmačkaných baget z batohu jsem si koupil v místní Bille vodu, pokusil se neúspěšně najít službu na balení zavazadel a jal se projít check-inem.

Zde se na mě usmála slečna s rakouskou angličtinou. Vypadala mile, ale podezříval jsem ji, že mluví německy s anglickým přízvukem – rozuměl jsem asi jen „passport“. Snad batoh dorazí v pořádku a snad jsou všechna důležitá čísla na letence. Pán mě tentokrát přes závoru pustil. A hle, svět plný obchodů a velkých oken, za nimiž jsou letadla jako krávy. A pasou se tam. Všiml jsem si manažerů s notebooky na sedadlech po stranách, kteří měli dokonce elektřinu napojenou do stěny za sebou. Využil jsem příležitosti a vytáhl svůj, připojil se na Wi-Fi a zjistil, že šťáva ani z jedné ze zásuvek neproudí. Průchod na gate proběhl v klidu, akorát mi ji přemístili na jiné číslo – naštěstí však umím anglicky a nezaskočilo mě to. Už jsem se těšil, až vypadnu z tohoto místa, kde je skoro všechno napsané tou mnou velmi neoblíbenou němčinou. Na detektorech kovu chtěli akorát vytáhnout notebook z batohu (asi clonil ostatní věci) a jinak žádný problém nebyl. Hurá do letadla.

Řeknete si – celkem dlouhý popis na jedno blbé letiště, ale uvědomte si, že jsem Vídní zabil sedm hodin času a že jsem letadlem letěl poprvé v životě ;) .

Latviešu valoda#

Air Baltic jsou lotyšské národní linky, takže všude se mluvilo primárně lotyšsky a až potom anglicky, někdy ani to moc ne. Každopádně lotyšština je jazyk celkem zajímavý a nikdy jsem nic podobného asi neslyšel.

Byl jsem připravován na to, že se vzlétnutím letadla mi budou pukat uši a bude mi blbě. Nepukaly a blbě mi nebylo, naopak, byla to vcelku sranda a hrozně se mi to líbilo. Úžasné bylo, že letadlo vyletělo nad mnou tak nenáviděný povlak mračen nad letištěm a do oken zasvítilo nádherné zimní sluníčko :) . Zázrak. Po následném zážitku se skvělým Fokkerem jsem si to létání zamiloval natolik, že pokud mi někdy dáte dárek v podobě vyhlídkového letu, nic tím nezkazíte >:) . Zpět k příběhu. Po úvodním nadšení se opět projevila má únava a usnul jsem. Díval bych se z okna, ale u něj seděla nějaká na pohled nepříliš sympatická paní čtoucí něco v azbuce, tak jsem se uklidnil tím, že se budu dívat po cestě do Helsinek.

Rize jsem vylezl z letadla a následoval stejně se pohybující hlouček lidí. Během pochodu terminálem se ozývalo, že cestující z Rigy do Helsinek se mají dostavit na odbavení číslo tolik a tolik, takže jsem kontroloval, jestli jdu správně, ale hlouček nezklamal. Zaskočilo mne, že cíl byl v přízemí terminálu. Během odbavení mi přišla SMS od koordinátora z Oulu, Bastiana Fähnricha (náhrada za Katju, je tam spolu s Mattim). Psal jsem mu totiž pár dní předem, že mě nekontaktoval můj peer tutor a že tedy jedu 7. 1. naslepo. Bastian mi napsal, že to zřejmě skončilo ve spamu, ale že se Olli snažil a dal mi na něj číslo. Napsal jsem Ollimu, že se mu ozvu z nádraží v Helsinkách, kde budu vědět více.

Po asi pětiminutovém odbavení si pro nás k přízemní „gate“ přijel autobus a odvezl nás k Fokkeru. Toto letadélko, do nějž se nastupovalo po schůdcích a jemuž vévodily dvě obrovské vrtule, už jen vzhledem přislibovalo dobrodružství. A ani moc nezklamalo, let s ním byl zajímavější. Letušáci byli více multifunkční a člověk viděl až pilotovi do kabiny, když mu tam nesli kafe. U okýnka jsem opět neseděl, ale bylo blíže a vedle mne posadili pána, jež vypadal celkem sympaticky a připomínal mi Fina z Muže bez minulosti od Kaurismäkiho. Abych však měl radost, letěli jsme většinu času nad mořem a zase nebylo na co koukat. To moře bylo sice úžasné, to jsem viděl také poprvé v životě, ale ono se časem okouká. Opět jsem usnul. Probudil jsem se, když jsme přilétali do Helsinek. Byl západ slunce a rozjasňoval stovku ostrůvků před hlavním městem Finska. Nádhera. Když jsem vystoupil, byla mi najednou hrozná zima a nikdy asi nezapomenu, jak jsem v záři slunce poprvé viděl člověka (toho rusky vyhlížejícího letušáka) s typickým, strašně dlouhým sloupcem horkého dechu u úst, jež se s ním pomalu pohyboval a jakoby se nechtěl ztratit v mrazivém ovzduší…

Vantaa → Helsinki → Vantaa#

Krásné Helsinské letiště má pro cestujícího jednu malou nevýhodu. Není v Helsinkách, ale v jednom ze dvou jejich satelitních měst, ve Vantaa (druhé z měst je Espoo, dohromady tvoří aglomeraci Greater Helsinki). Sednul jsem na chvíli opět na letištní Wi-Fi, přeskládal pár věcí mezi batohy a snědl bagetu. Díky Matovi jsem nastoupil do zrovna čekajícího autobusu 61, u řidiče koupil lístek a dojel na nádraží Tikkurila. Chvíli jsem si neuvědomoval, že nejsem v Helsinkách, ale ve Vantaa, takže jsem byl pohoršen velikostí nádraží Tikkurila. Ale ač malé, bylo útulné, pěkné a plné ochotných lidí a slečen za přepážkou vybavených angličtinou. Koupil jsem po dohodě s Ollim lístek na desátou večer. V Oulu jsem měl být v šest ráno druhého dne. Zbyla mi hromada času do večera, takže jsem se jal prozkoumat Helsinki.

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že v Helsinkách vlastně nejsem. Batoh jsem si dal do zamykací skříňky na 2 eura a šel na průzkum. Po průzkumu Tikkurila jsem si uvědomil, že opravdu v Helsinkách nejsem a že se tam musím teprve dostat. Vytáhl jsem batoh z lockeru, vzal si průvodce a pití a vrátil jej tam za další 2 eura. Za 4 eura jsem dojel vláčkem do Helsinek, kde už tedy hlavní nádraží vypadalo jinak – hezčí jsem asi v životě neviděl. Prošel jsem si Helsinki, ale protože jsem nebyl vybaven na extrémní teploty, po hodině jsem musel urychleně zavítat zpět na nádraží a u bagety rozmrznout. Z večerních Helsinek mám spoustu rozmazaných fotek, které můžete vidět na obvyklém místě.

Za další 4 eura jsem dojel zpět do Vantaa. V čekárně jsem si četl průvodce Finskem tak dlouho, než mi na rameno zaklepal milý sekuriťák a vysvětlil mi (nejdříve finsky, potom anglicky), že to tam musí zavřít. Bylo 21:00. Odešel jsem a hned vymýšlel, kam se schovám, když jsem si vzpomněl, že mám v lockeru batoh. Doběhl jsem pána, aby mě tam ještě pustil, vybral jsem si batoh a odešel definitivně pryč. Před stavením mne překvapila spousta kol s asi půlcentimetrovou námrazou. Něco mi však říkalo, že bych si měl zvykat :) . Displej na zavřeném obchoďáku ukazoval –11°C, ale připadal jsem si, jako by bylo –20°C. Oblékl jsem se co nejlépe do věcí, co jsem měl mimo batoh a zakryl jsem co šlo. Byla mi i tak zima, takže jsem se rozhodl s oběma batohy chodit po Vantaa a zahnat zimu pohybem. To bylo lepší. Z poštovní schránky jsem kdesi ulomil rampouch a držel jej celou cestu v ruce. Ani nejmenší náznak tání…

VR v akci#

VR jsou finské dráhy. Slečna vedle mne na nástupišti si zula kozačky a na běžné tenké ponožky si navlékla jedny o něco tlustější. Nevím, jestli jsem se na ni nedíval vyděšeně, ale já bych v té zimě nedokázal tu nohu ani ohnout a sundání boty bych určitě neriskoval. Na to jsem si však taky začal zvykat. Už chlapci v Helsinkách, kteří tam chodili v celkem lehkých bundách, riflích a bez čepice, zatímco můj mozek začínal okolí vnímat spíše v módu termovize, mne zbavili iluzí. Přijel pěkný vlak, sice takový starší, ale dobře udržovaný, teplý, neposprejovaný, pohodlný a vybavený ke spaní a na dlouhé cesty. Přijel přesně na čas. Možná to bylo i to Pendolino, ale třeba nějaký ten starší typ. Celkově na mě zapůsobily finské dráhy velmi dobře. Neohromují naleštěnými stroji jako rakouské, jejich vozový park je o dost starší, ale zase velmi udržovaný a pohodlný.

Ve vlaku jsem střídavě usínal a koukal do nějakého čtiva nebo jedl poslední bagetu a dopíjel poslední vodu. Moc jsem se nevyspal, ačkoliv byl tento vlak ke spaní stvořený mnohonásobně více než jakýkoliv český, ve kterém jsem kdy jel. S malým zpožděním (asi 15 minut – po 600 km zasněženou a zamrzlou zemí nikoho) vlak dorazil do Oulu. Na nástupišti mě čekal Olli. Chtěl jsem ho ohromit finským pozdravem, ale on mě ohromil mnohem více českým a dalšími několika českými slovy. Před pár lety byl na Erasmu v ČR :) .

Oulu#

Naprosto tmavé Oulu bylo krásné. Olli hodil mne a můj batoh do auta a předal mi klíč od vchodu a pokoje (jeden a tentýž) a navíc dokumenty k pokoji. Bez něj bych tedy nezmohl nic, i kdybych sám na koleje trefil. Žádná vrátnice apod. zde není.

Olli mi vysvětlil, že v Oulu nikomu nemusím vysvětlovat, odkud jsem, protože za Kärpät hrálo mnoho Čechů a byli opravdu oblíbení. Cestou autem mi ukazoval papírnu/tiskárnu pro celé Finsko, moderní kostel, obchod, půjčovnu kol, zdravotní středisko… Ale toto všechno jsem prozkoumal až později, protože jsem vnímal jen to, jaký je tam všude krásný urovnaný sníh, jak je město upravené a čiší z něj pokoj a čistota. Zaparkoval před Otokylä, mou kolejí, dovedl mě na pokoj a po krátké konverzaci a několika mých otázkách mě opustil. Byl jsem na místě :) .


Honza Javorek

Honza je programátor. Od roku 2011 buduje českou komunitu kolem jazyka Python. V současnosti pomáhá hlavně s propagací aktivit, jako jsou PyLadies, Pyvo, nebo PyCon CZ. Přes den jej najdete v Apiary, kde se stará o Dredd, framework na testování API. Sem tam ho můžete potkat, jak přednáší na srazu nebo na konferenci.




Komentáře