Naděje a činy


Honza Javorek

Upozornění! Tento článek vyšel před více než 2 lety. Můžete si jej přečíst v rámci zkoumání minulosti, ale přepokládejte, že dnes se Honza již nemusí s obsahem ztotožňovat.

Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne. -- Václav Havel

Pokud se nám nelíbí nějaké události ve veřejném životě, neměli bychom se za žádnou cenu vzdávat. Vidíme-li někoho, jak beztrestně profituje na lži nebo krádeži, neměli bychom lámat hůl nad vším, čemu jsme věřili. Nesmíme svou víru odepsat a posouvat ji mezi nesplnitelné, naivní ideály. Rezignací se dostaneme jen do stavu, kdy budeme svůj veřejný život žít od televize k volební urně.

Naopak, mělo by nás to poučit, posílit, mobilizovat. Měli bychom se začít ptát sami sebe: "Co udělám proto, aby to příště dopadlo lépe?" Zvednu hlavu? Začnu se zajímat o to, co se řeší na nejbližším obecním úřadě? Najdu si neziskovku, která se snaží zlepšit klima a pošlu jí peníze? Nabídnu jí výpomoc? Najdu si stranu, které jsem schopen věřit a podpořím ji? Přejdu od tlachání k činům?

Než budeme lamentovat nad druhými, začněme od sebe. My jsme ti, na které čekáme. Svůj život a své okolí ovlivňujeme především sami. Naše budoucnost není v rukou prezidentů ani primátorů. Je v našich rukou. Tuto zemi nedělá jeden prezident, ale deset milionů občanů.

Normální je mezi lidmi to, co dělá i jejich okolí. Když bude jeden z deseti přátel karatista a nebude jíst maso, možná se bude ostatním zdát nenormální. Přidá-li se k němu ale druhý, hned to bude pro ostatní respektovatelný pohled na svět. Pokud budou čtyři, nebude to ostatní už vůbec vzrušovat, stane se to samozřejmostí, ba dokonce možnou alternativou ke zvážení. Úplně stejně lze prosadit cokoliv. Ať už je to třídění odpadu (já jsem začal až když jsem byl se svým netřízením v domácnosti jediný podivín), poctivý přístup k životu, nebo občanská aktivita.

Svět nikdy nebude dokonale růžový, ale každá změna k lepšímu se počítá. Stejně jako volební lístky, i malé změny se mohou nasčítat a postupně něco zlomit. Navíc každý čin, jenž takto uděláme, zlepší naši náladu - přestože prohrajeme, budeme vědět, že jsme pro lepší budoucnost udělali alespoň něco, co bylo v našich silách. Ona je ta myšlenka i zhudebněná, byť v poněkud jednoduchých verších...

Dělání, dělání, všechny smutky zahání,
dělání, dělání je lék.

Dělání, dělání, to nám úsměv zachrání,
dělání, dělání je lék.

Kliknutí na Lajk není dělání. Kliknutí na Sdílet není dělání. Retweet není dělání. Vyslovená podpora není dělání. Nic z toho tento svět nezmění. Neměřmě věci povrchně podle ohlasu, měřme podle opravdových činů. Deset letáčků má vyšší hodnotu než sto retweetů. Stokoruna měsíčně na účet neziskovky je lepší než tisíc lajků.

Jednoduché úkony nic nezmění, jen nás ošálí, abychom si mysleli, že něco činíme. Na opravdovou změnu je ale potřeba vystoupit z komfortní zóny a opravdu něco dělat. Dělat něco, co není jednoduché. Něco těžkého.

Uvědomuji si to stále více a proto si dám na tento rok ještě jedno předsevzetí. Najdu způsob, jak něco kolem sebe aktivně zlepšit.


Honza Javorek

Honza je programátor. Od roku 2011 buduje českou komunitu kolem jazyka Python. V současnosti pomáhá hlavně s propagací aktivit, jako jsou PyLadies, Pyvo, nebo PyCon CZ. Přes den jej najdete v Apiary, kde se stará o Dredd, framework na testování API. Sem tam ho můžete potkat, jak přednáší na srazu nebo na konferenci.




Komentáře