Bez auta

Máme mimino, nemáme auto. Jsem zvyklý si nové věci pořizovat až ve chvíli, kdy je subjektivně opravdu potřebuji. Až když mám pocit, že bez nich už je život zbytečně nepraktický, takže si zaslouží svoje místo v mém životě, mé peníze, fyzický prostor v bytě, údržbu, atd. Pořád čekám na chvíli, kdy se mi tohle stane s autem a pořád se to ještě nestalo. Myslím si, že hlavní zásluhu na tom má žižkovské „město krátkých vzdáleností“.

Nebylo potřeba

Jako puboš jsem pochopitelně auto neměl. Moje představa života po třicítce určitě zahrnovala něco jako ženu, děti, dům a auto, ale myslím, že jsem nad tím moc nepřemýšlel, byla to prostě běžná životní cesta všech lidí, tak nebyl důvod pochybovat, že to budu mít jinak. Auto je znakem dospělosti. Až budu dospělý, budu mít auto.

Když jsem byl ve věku, kdy jsem si už mohl udělat řidičák, nevyužil jsem to. Jednak jsem neměl dost peněz, jednak jsem kolem sebe neměl žádné auto, které bych mohl pravidelně řídit. Řidičák jsem si udělal až o mnoho let později, v roce 2014. Sice jsem stále neměl žádné auto, ale už jsem měl aspoň ty peníze. Říkal jsem si, že bych do toho měl už praštit a naučit se to, protože se to může hodit, třeba na dovolené.

Průkaz jsem pak opravdu na dovolených využil, od té doby jsem řídil skútry ve Vietnamu, na Mallorce, na Azorech a taky trochu v Praze. Během státního svátku jsem nedávno nabral odvahu zkusit BeRider. Zkuste taky, s kódem qo5vGkNc9v, vzájemně nám to nadělí 15 minut zdarma. Auto už ale neumím ani rozjet. Stále čekám, kdy se mi bude hodit, abych si jeho ovládání oživil, jenže pořád nic.

Skútry mě mimochodem baví. Kdybych potřeboval dojíždět z nebo do míst s horší MHD, možná bych si nějaký i pořídíl. Na přesuny po Praze to pro mě ale v současné době postrádá smysl a taky mě děsí pražský provoz. Jako fakt, oproti Praze mi Vietnam na skútru přišel úplně v pohodě, tak nějak intuitivnější. Tady se jezdí moc rychle a je tu moc značek.

S dítětem je nakonec asi stejně lepší mít nákladní kolo, třeba elektrické. Viz Kodaň, ValMez, Ostrava. Jenže nám zatím prostě žádný individuální způsob dopravy nechyběl.

Jak jsme fungovali doteď

Příběh manželky je dost podobný tomu mému, akorát se dostala dál a díky občasnému řízení mezi rodnými vískami si to měla příležitost procvičit, takže auto nastartovat zvládne a pár km s ním ujede. Na celkovém výsledku to ovšem mnoho nemění. Následující řádky tedy píšu v množném čísle:

• Dovolenou jsme vždy zvládli vlakem, letadlem, autobusem, pěšky, na kole, na skútru, stopem… Zatím nás to neomezovalo, ale je fakt, že při příští cestě do Namibie by se ten řidičák hodilo osvěžit, ať můžu na 500km přejezdech aspoň řidiče střídat v jízdě po rovné silnici napříč pouští.
• Po ČR se dopravujeme vlakem. Rodinu máme po celé republice, takže toho najezdíme dost. Máme IN 25 na 3 roky od ČD a appku Můj vlak, kde si jízdenky rezervuji zpravidla pár hodin, někdy však i jen pár minut před samotnou jízdou. Spokojenost. Velmi zřídkakdy musíme volit autobus. Neumím si představit, že by mě mělo bavit jet někam 4 hodiny autem, ani kdybych to uměl. Takhle si pohodlně sedíme, ťukáme do počítače, sledujeme seriál, nebo si něco čteme. Jsem zvědavý, jak to bude s dítětem, ale lepší vlaky mají oddíly pro cestující s dětmi. Ve vlaku můžeme kdykoliv na záchod, protáhnout nohy, něco si zahrát. Nikdo z nás není zaneprázdněn řízením.
• V Karviné, Brně i Praze jsem se vždy všude dostal pěšky, na kole, nebo pomocí MHD. Manželka to měla podobně i na vesnici u Zlína. Nikdy jsem nebydlel někde, kde MHD nebylo. Na Erasmu ve Finsku jsem MHD nevyužíval, i když tam bylo. Mnohem lepší byly cyklostezky.
• Odlehlá místa? Kam nejede veřejná doprava, tam jede taxík. Na svatby všech známých, které se konaly na mnohdy dost nepřístupných místech, nás od vlaku dovezlo místní taxi, nebo nás svezl někdo, kdo tam stejně jel. Jet taxíkem přes Beskydy a zaplatit za něj 600 Kč je možná na první dobrou divné, ale pořád tisíckrát levnější, než vlastnit a provozovat auto.
• Na vlastní svatbu, která se konala taky na konci světa, nás dovezl kamarád.
• Do porodnice jsme chtěli vzít nějaký lepší taxík, který se tváří, že je i něco víc než jen klikací appka ve stylu Uberu. Nabízel se i kamarád. Řekl, že to pro něj bude zážitek, který ho bude stát půl hodiny a bude o něm moct vyprávět celý zbytek života. Nakonec jsme jeli tramvají 16.
• Z porodnice jsme byli připraveni jet taxíkem, ale hodila nás nakonec kamarádka. Ještě byla varianta, že já vezmu dítě v kočáru pěšky a žena pojede taxíkem. Od porodnice bydlíme 3 km daleko.
• Na první i druhou návštěvu k pediatrovi jsme se dopravili nízkopodlažním kloubovým autobusem 136.
• Se stěhováním nám pomohl kamarád s větším osobákem. Díky tomu, že nehromadíme zbytečnosti, tak to dvakrát otočil a za dvě hodiny bylo hotovo.

Jak chceme fungovat s dítětem

Sehnali jsme si vlastní autosedačku, takovou tu jen na pásy, takže kdybychom potřebovali po Praze autem, objednáme taxík a nemusíme ani objednávat jejich autosedačku. Zatím jsme to ale nepotřebovali. Dítě máme jen několik týdnů, takže je dost možné, že nás brzy něco překvapí. Taky tady nepíšu, že si auto nikdy nepořídíme. Dovedu si představit, že to začne být trochu problém, např. pokud budeme chtít jet dálkovou trasu vlakem a pak se posunout ještě pár km. Budeme brát autosedačku s sebou vlakem? To zní dost na prd.

Přistupuji k tomu však přesně tak, jak jsem to napsal v úvodu článku. Až přijde ta chvíle a řekneme si: „Teď už by se nám to auto fakt hodilo“, tak ho vybereme, pořídíme a uděláme vše pro to, abychom se naučili lépe řídit. Nebo tedy asi nejspíš nejdříve vyzkoušíme carsharing, který nám parkuje všude kolem domu. Až kdyby nevyhovoval ten, pořídíme auto vlastní. Jenže zatím jsme neměli důvod nad autem vůbec uvažovat.

Jiné myšlení

Jak jsme auto nikdy neměli, nejsme zvyklí jej zahrnovat do řešení našich životních situací a přirozeně a nenuceně si vybíráme takové činnosti, které jej nevyžadují. Není to tak, že bychom seděli doma a řekli si: „Dnes bychom mohli na otočku na výlet na Orlík, ale nejede tam vlak, tak nemůžeme! Ach jo, kéž bychom měli auto.“ Vypadá to tak, že se mrknu do mapy, kam jezdí vlaky, píchnu někam prstem a řeknu: „Hele, v Milovicích jsou nějaký ty koně v ohradě, ještě jsme tam nebyli, za 40 minut nám to jede z Masaryčky.“ Kdybych měl auto před domem, vlastně bych nevěděl co s ním, jak si jej nejlépe užít, protože nejsem zvyklý vůbec přemýšlet způsobem, který z něj dokáže vytlačit ty výhody.

Jsme zvyklí při plánování řídit se vlaky, dojít někam pěšky, atd. Když se mě někdo ptá, jak někam dojede autem, často mu nedokážu vůbec poradit ani v oblasti, kterou jinak znám nazpaměť. Nevím, kde jsou jednosměrky, kde se parkuje, jak se platí za parkování, co je nejrychlejší cesta. Představuju si, že takhle to mají lidi, kteří jezdí jen autem, se systémem lístků Českých drah.

Říkal jsem si, že auto můžeme vždycky přidat, takže není potřeba na něj spěchat. Prostě až bude potřeba, pořídíme ho. Na rozdíl od toho, pokud někdo už auto má, většinou se jej nezbaví, ani pokud pomine jeho reálná potřeba auto vlastnit. Je zvyklý jej používat a je to prostě pohodlné. Kamarádi se mi svěřují, jak berou na cesty s rodinou hromady zbytečností, protože se prostě do auta vlezou. Někdy by stačilo jet vlakem, ale pohodlí a zvyk to přebijí a rodina nakonec jede prostě autem. Tak jsem si myslel, jak jsem ve výhodě, že „odebrat auto“ může být těžké, ale „přidat auto“ je snadné. Jenže nad tím začínám trochu pochybovat. Začínám mít podezření, že zvyk jezdit veřejnou dopravou je stejně silný a zadrátovaný v našich hlavách, jako zvyk jiných lidí řešit vše autem, a že „přidat auto“ může být nakonec pro nás stejně těžké, jako pro ně „odebrat auto“. No uvidíme.

Hledání lidí bez auta

Když jsme se připravovali na dítě, zjišťoval jsem, zda je auto opravdu nutnost. Říkal jsem si, že nejsme asi jediní, koho ve větším českém městě napadlo zkusit mít dítě bez auta, takže určitě budou nějaké weby nebo fóra, kde se tomu věnují a lidi si tam sdílí praktické tipy. Velké prd! Fakt jsem se něco snažil najít, ale vypadá to, že v Česku existuje jedna jediná rodina, která nemá auto, dělá o tom přednášky a média se na ni chodí dívat jako do cirkusu: Život bez auta jde i s dětmi. Namísto spěchu upřednostňuje rodina z Frýdku-Místku kvalitní život. Pak je bez auta už jenom Hajzler. V Olomouci zkoušejí lidem auta brát a pak je pozorují. Toť vše. LOL

No, jasně že ne. Když hrábnu mimo zorné pole střední třídy (a tedy i většiny novinářů), bez auta je samozřejmě v Česku hromada lidí. Těch, kteří na něj prostě nemají. Našel jsem je tak, že jsem hledal „jak jet do porodnice bez auta“ nebo „jak dovézt dítě z porodnice bez auta“. Přes tyto reálné životní situace se lze dostat na spousty příspěvků na mimibazarech aj. podobných webech, kde se jednak lze dočíst ony praktické tipy, jednak je to příležitost si uvědomit, že v Česku bez auta řada lidí normálně funguje a klidně i s dětmi. Protože prostě musí. A to nejen ve velkých městech, kde je to jednodušší. Tito lidé ovšem nepíšou blogy a nemají rozhovory v médiích o tom, jak došli ke svému vznešenému přesvědčení. Do příspěvků často nezapomenou připsat: „Co bychom za to auto dali, ale holt není na něj, musíme to vymyslet jinak.“ Přišlo mi to jako zajímavý kontrast :)

Svoboda?

Auto a dům v polích je pro mnohé svoboda, ale já vidím:

1. Parkování, placení za pojistky, návštěvy registru, opravy, výměny gum a výlety typu „okruh od auta zpátky k autu“.
2. Starost o dům a zahradu (nelibuji si), dojíždění za úplně vším, „taxikaření“ dětí do škol a kroužků, mizerné služby.

Pro mě je svoboda bydlet na Žižkově, kde máme v docházkové vzdálenosti úplně všechno, co potřebujeme k životu. Když potřebuju do lékárny, cukrárny, kavárny, pražírny, drogerie, supermarketu, dětských potřeb, pekárny, lidové nalejvárny, opravny bot, snobské nalejvárny, restaurace (Indické, Bosenské, Nepálské, Uzbecké, České, Ruské, Vietnamské…), štrůdlárny, palačinkárny, dětského hřiště, baru, fastfoodu, testovacího místa na Covid, nemocnice, švadleny, sauny, porodnice, bazénu, kina… tak jsem všude za 5-20 minut. Za rohem je příměstské vlakové nádraží, hlavní nádraží, hlavní autobusové nádraží. Kulturní vyžití ani nebudu zmiňovat. To vše díky tomu, že tu na malém prostoru žije skoro 80.000 obyvatel. Přitom tady nejsem anonymní. Máme sousedské skupiny na Facebooku (jedna, druhá) a na našich oblíbených místech si nás pamatují.

Máme tady několik obrovských kusů zeleně, které se jen tak neomrzí, na rozdíl od jednoho a téhož pole za domem: Vítkov, Parukářka, Pece, Balkán, Olšany, Riegráče, Rajská zahrada a systém parků z Jiřáku až do Grébovky. Jeden menší park máme přímo pod okny a slouží nám jako zahrada, kam sice chodí i jiní lidé než naše rodina, ale o kterou stará Praha 3. A že se stará! Zahradníci tam makají snad obden. Přes tunel jsem za chvíli u řeky, což je taková cyklodálnice ven z Prahy. Přes Balkán je zase série zeleně až k Labi. Jediná zásadní nevýhoda je, že nemám a asi už nikdy nebudu mít na to, abych si tady koupil nějaký hezký byt.

Neříkám, že každý to musí mít takhle, nikomu to nevnucuju. Záleží na životním stylu každého, ale práci nebo určité služby potřebujeme každý. Já osobně nevidím svobodu v tom, že se odstěhuju doprostřed pole, platím hypinu a pendluju dvěma až třemi auty, abych vůbec mohl v životě rozumně fungovat. Svobodu vidím v tom, že po flámu dojím kebab a za 2 minuty chůze odemykám dveře od svého domu. Nebo v tom, že když potřebuju něco v lékárně, skočím pro to a jsem za 4 minuty zpět doma. Nebo že když mám chuť na skořicové šneky, odběhnu 200 m do trafiky, kde je mají. Nebo že za 15 minut dojdu pěšky na nebo z hlavního nádraží, odkud jezdí vlaky do celého světa.

Město krátkých vzdáleností

Navážu úvahou nad tím, jak člověk vnímá vzdálenosti. Tady v husté oblasti mám pocit, ze ujdu 2 km a jsem někde úplně jinde. Mám kolem sebe 5+ parků, které dohromady na rozlohu asi nedají ani to nejbližší pole, co má můj brácha za svým domem, ale projít se po každém z nich je 500 nových vjemů, takže jsou pro mě mnohem hodnotnější na vycházky, než to pole. Každý z nich vnímám jako jiné místo, kde se nacházím, nesplynou mi v jednu plochu. Na takto krátkých vzdálenostech jsem schopen pak žít dost kvalitní život. Vše mám za rohem a dojdu tam pěšky, ale zároveň se tu „nenudím“, je tady pořád něco nového, nebo něco, co jsem ještě neviděl, i když v reálu se pohybuju na ploše menší, než jakou zabírá běžná vesnice.

Možná takto fungovala města ve středověku? Na mapě mi vždy přišla hodně malá (centrum Brna k hradbám, centrum Prahy, Tábor), až jsem si říkal, že tam muselo žít tak pět lidí a nechápal jsem, jak se tam mohlo odehrát tolik historie. Jenže to asi bylo hodně koncentrované a tedy i pestré.

Nedávno jsme se stěhovali. 450 metrů. Výsledek? Chodíme do úplně jiných podniků nebo obchodů. Ty staré jsou najednou daleko, jiné jsou mnohem blíž. Je to neuvěřitelné, ale Žižkov je prostě tak nahuštěný, že 450 metrů vás dostane do úplně jiné „sub-čtvrti“. Když jsem se díval, kde mám nějakou Zásilkovnu na posílání (ne pouze doručování), můj první dojem byl, že je „až u kostela“, protože jsou minimálně dvě další, které mám blíž. Schválně jsem se podíval na mapu přesně a je to 500 m jedna cesta, což je vzdálenost, na které na vesnici nejspíš není jediná zastávka autobusu nebo obchod.

Myslím si, že auto hodně formuje, jak lidi uvažují nad bydlením a co od toho očekávají, ale i krajinu a bydlení obecně. Jde to vidět v USA, kde se na pěší vzdálenost nenachází nic, takže se nikdo neobtěžuje ani s chodníkem a lednice a zboží jsou obrovské. Nakupuje se totiž zásadně jednou na týden do zásoby a veze se to autem. Jednou jsem tam jel nakoupit na kole a do batohu se mi vlezla akorát jedna jejich krabice mléka.

No ale jde to vidět i u nás, kdy některé nové projekty podle mě s chodci moc už ani nepočítají a velké obchoďáky taky ne. Zkusil jsem jít pěšky ze Zličína od metra do tamní IKEA a byl to fakt zážitek. Sídelní kaše, anglicky urban sprawl, s chodci nepočítá, takže chodec se pak na Zlíčíně cítí tak, jako by tam vůbec nepatřil. Naopak na Žižkově se tak nejspíš cítí řidič, který hledá parkování, jelikož na něj nikdo nemyslel v době, kdy se Žižkov stavěl. A mě je dobře na tom Žižkově.

Venkov dýchá skrze přístroj jménem auto

Auto podle mě umožnilo lidem bydlet mimo město, bez toho by to dnes vůbec nešlo, ten život by byl složitý. Vlastně je složitý i dnes, ale s autem je to snesitelné. Mnoho lidí oceňuje ticho, přírodu a to, že děti vypustí na zahradu. Já počítám s tím, že především s dětmi se mohou naše priority změnit, ale zatím nám to prostě nestojí za to, abychom pekárnu a lékárnu vyměnili za přírodu. Ticho je i na vesnicích jak kde, už jen kvůli frekventovaným hlavní ulicím plným aut. Pokud nežijete v Orlických horách, příroda znamená jedno přilehlé pole a jeden přilehlý les místo našich 5+ roztodivných parků. A pak, děti vyrostou, na přírodu začnou házet bobek a budou chtít do města, kde je sport, koncert, kroužek, škola, párty. I když máme bezdomovce a živly a nemáme zajíce a „opravdový“ les, pořád mi z toho ten Žižkov zatím vychází tak nějak nejlíp.

Dvě generace zpět lidi i na vesnici chodili všude pěšky, dnes se bez auta nehnou. Jen díky němu lze na vesnicích žít v dnešní době plnohodnotný život. Kdyby, čistě hypoteticky, individuální doprava tohoto typu neexistovala, měli bychom hodně větších měst krátkých vzdáleností, do nichž by se všichni odstěhovali za prací, službami, hromadnou dálkovou dopravou, příležitostmi. Venkov by zůstal velmi zaostalý. Jak píše David Antoš: „Ekonomickým smyslem vesnic bylo umístění zemědělské práce blízko polím. S mechanizací a automatizací zemědělství většina vesnic zanikne.“

Uvidíme, jak svět v tomto směru ještě změní práce na dálku. Itálie se snaží zachránit umírající venkov různými pobídkami, třeba aukcí domů za 1 €, zkouší tam nahnat lidi pracující z domova. Protože je ale vesnice z definice místo s malou hustotou lidí a tedy i lokálních služeb, nemyslím si, že práce na dálku v tomto směru vyvolá nějakou zásadní změnu.

Auto je dnes základní infrastruktura, která u nás hodně vesnic vytáhla z bídy a zániku. Někdo možná dojíždí 50 km, ale bez této možnosti by doma akorát oral pole a jedl brambory, nebo by se prostě musel přestěhovat do města. Kromě toho ale, spolu s nemožností sehnat bydlení ve městě, auta způsobila i vznik sídelních kaší, které mají zase spoustu jiných problémů.

Krajina dlouhých vzdáleností

V Praze je MHD skvělá, ale za hranicí města už je to bída. Příměstské vlaky jsou na limitu svých kapacit, autobusy nic moc, tramvaje i metro končí v hranicích města a záchytná parkoviště nikde. Mrkněte třeba na index změny zalidněnosti Prahy a efekt, jaký bude mít metro D na dopravu.

Metro povede dolů, přes šedé a načervenalé části, jen do políčka s názvem Libuš. Části, které jsou rudé, tedy s největším přírůstkem obyvatel, jsou satelity kolem Prahy. Převážně s nějakým tím autobusem párkrát denně, takže všichni ti lidi budou žít automobilový život a infrastruktura města, třeba to metro D, se jich dotkne asi jen okrajově. Snad to záchytné parkoviště v Písnici, ale budou ho lidi fakt používat?

MHD dohání resty z dob, kdy se Praha zaplňovala ve svých hranicích, ať už to bylo rozšíření C na sever, A do Petřin, nebo teď stavba D. Jsou to ovšem místa, kde už lidi bydlí a další se tam stěhují jen velmi po lehoučku. Pro ty, kdo bydlí v domku za Prahou a nejsou na vlaku, nedává a nebude dávat často smysl nic moc jiného, než jezdit autem až do centra Prahy: „V roce 2015 se veřejná doprava podílela na přepravě přes hranice Prahy pouze z 22 procent, zatímco 78 procent připadalo na individuální automobilovou dopravu. V rámci Prahy se pak MHD v roce 2016 svezlo 59 procent lidí, na automobily připadlo 41 procent.“ Stavíme skvělé MHD, které osadníkům ze satelitů dopravu příliš neusnadní a aut neubere. Útěk lidí do satelitů zastavit neumíme, protože je bytová krize a ještě se staví málo, složitě a kvůli normám rozvolněně, ne zahuštěně.

Čím víc lidi takhle jezdí autama, tím víc se ruší málo frekventované spoje MHD do vesnic a tím víc musí lidi jezdit autama, přesně jak o tom na blogu píše ten Tomáš Hajzler. Začarovaný kruh. A potom to ještě všechno jako tranzit projede nejen pod okny starousedlíků na té vesnické hlavní ulici, ale nakonec i pod mýma oknama v Praze.

Práce na dálku to podle mě nevyřeší. I kdybych ze satelitu pracoval na dálku, do lékárny nebo do školy bych musel pořád dojet autem. Do kina přestanu chodit. Bazén si vyhloubím na vlastním pozemku, abych se nemusel autem jezdit aspoň koupat. Malá hustota osídlení neuživí služby, ani není dostatečnou volební silou, aby si zařídila systémovou změnu k lepšímu.

Lidé, kteří si mohou z celého světa vybrat, odkud budou pracovat, se koncentrují ve městech, protože tam mají služby a nemusí nic řešit. V době psaní tohoto článku je Praha na druhém místě ve skóre „vhodnosti pro digitální nomády“, první je Lisabon. Odlehlé regiony podle mě budou dál umírat nebo se chytat věcí jako cestovní ruch, původně obytné domy si budou lidé z měst kupovat na svou rekreaci. Velká města se budou dál tlačit do krajiny v podobě sídelních kaší odkázaných na auta, kromě jiného i kvůli krizi výstavby a bydlení. Krajina stvořená pro auta ale není místem, kde je mi příjemně a ve kterém bych chtěl trávit svůj život. Nie, radšej nájom.

Přitom mnoho mých známých z města přesně takhle utíká. Někdo po vesnici touží, jasně. Jenže často by si ti lidé přáli bydlet někde v Praze. Roky hledají a nic. Není kde a když něco je, je to strašně drahé. Ne, nemají na to ani ti dobře placení ajťáci. Někdo skončí v kaši, někdo už nemá ani na to, takže nezbývá, než se dívat po Brandýsech, Berounech a Kolínech. Nebo po chatových osadách. To vše ne proto, že by si to nutně přáli, ale proto, že chtějí něco vlastního a v Praze to už nejde.

Když to shrnu, mám pocit, že o nic nepřicházíme, pokud všechny fenomény spojené s auty, nedostatečnou příměstskou MHD, venkovem, nedostatkem dostupného městského bydlení a sídelní kaší budeme jako rodina prozatím dál obcházet a zůstaneme v nájmu na Žižkově, v zahuštěném městě z 19. století, kde je vše za rohem. Žijeme tam, kde nám to dává smysl, kde to dávalo smysl před 100 lety, a kde to nejspíš bude dávat smysl i za dalších 100 let. Samozřejmě se mohou nájmy zvednout nad únosnou míru a vyžene nás to z Prahy taky.

O čem že to bylo?

Kdybych to měl shrnout, je to reklama na „město krátkých vzdáleností“, které si už několik let náramně užíváme ve dvou a zatím v tom pokračujeme i ve třech. Máme tady všechno a auto díky tomu zatím nepotřebujeme. Nevím, kolik takových hustých měst krátkých vzdáleností jako Žižkov ve skutečnosti v Česku vůbec je. Zřejmě jich nebude zas tak moc a je škoda, že nic takového u nás dnes ani nelze postavit.

Život s autem a na vesnici mi, s preferencemi jaké máme, přijde strašně komplikovaný a nelogický. Jestli je daní za bydlení v dobře obslouženém místě to, že bydlíme v nájmu, tak ať. Aspoň jsme flexibilní a místo bydliště můžeme v případě potřeby změnit. Rozumím však tomu, že někdo s jinými preferencemi si život mimo město užívá a zase si vůbec neumí představit žít jako my. Nedokážu se do toho úplně empaticky vcítit, ale respektuji to. Lidem z aut se asi zase hůř daří vcítit do toho, že si já pěšky užívám něco, co se oni snaží pouze co nejrychleji prokličkovat v zácpách.

Aby nedošlo k omylu, myslím si, že auto je skvělý a praktický vynález, který umožňuje spoustu moc fajn věcí. Jen jej, stejně jako třeba privátní bazén nebo privátní letadlo, nemám zatím potřebu vlastnit. Když lidem říkáme, že auto nemáme ani s dítětem, občas to vyvolá pozdvižené obočí. V otázce auta však nejsme fanatičtí, jde čistě o zvyk a pragmatické rozhodování. Sám jsem zvědavý, jak dlouho nám to vydrží a zda se nám priority změní. Pokud to ještě pár let udržíme, očekávám na Aktuálně.cz titulek:

„Život bez auta jde i s dětmi. Namísto dojíždění upřednostňuje rodina ze Žižkova kvalitní život” :D

Další zdroje

Peter Bednár na Finmagu, jeho podcast Lepší města, podcast Návštěvníci na Radio Wave, Krize bydlení na A2larmu, YIMBY Praha, Ministerstvo pěší dopravy a spousta dalšího, na co jsem si teď nevzpomněl.