Před časem jsem odešel z mainstreamových sociálních sítí, hlavně proto, že mě přestaly bavit. Odejít se dá různými způsoby. Pokud vám nevyhovuje ten radikální, kdy všechno smažete, tak já odešel tak, že jsem účty pouze „zaslepil“. Tady je něco jako návod, nebo třeba inspirace.
Začalo to tak, že na sociální sítě jsem především přestal chtít chodit. Přišlo mi, že je na nich tragický poměr signal vs noise a že z nich prakticky nikdy neodcházím s pozitivním pocitem. Buď jsem se zamotal do nesmyslných debat, brodil reklamama, nebo jsem si četl nějaké nekonečné příspěvky o detailech středověkých migrací asijských ptáků, které byly „zajímavé a poučné“ zhruba stejně, jako jsou hranolky „zeleninový salát“. Prostě to jen žralo čas a nic mi to nedávalo.
Takže vnitřní motivaci bych měl vyřešenou. Teď jak jsem vyřešil technikálie:
- Odinstaloval jsem appky z telefonu.
- Odhlásil jsem se na počítači.
- Svůj profil na sítích, které nehodlám používat vůbec, jsem přepnul do privátního režimu. To umožní lidem profil najít, přečíst si mé bio, dokonce mi dát follow. V bio mám napsáno, že síť nepoužívám, a že mně mohou najít jinde. Funguje to tedy aspoň trochu jako přesměrování.
- Na sítích, kde se nebráním náhodné interakci, třeba jednou za měsíc, jsem si taky upravil bio a napsal status, kde to ještě nějak rozvádím. Ten, pokud to jde, mám připnutý, aby byl vidět.
- Když si jednou za měsíc vzpomenu, že bych se mohl na síť podívat, nebo mě k tomu něco konkrétního donutí (např. potřebuju napsat do bazarové skupiny na FB), otevřu si síť v anonymním okně. Jakmile udělám, co potřebuju, okno zase zavřu (odhlásím se).
- Nezakazuju si reagovat na přímé mentions, ale vzhledem k tomu, že na sítích nejsem a sám tam nic nepíšu, jsou to spíš nějaké náhody. Stává se, že takhle reaguji klidně až několik týdnů po tom, co k mention došlo 🤷♂️
Ruční kurátorství zdrojů místo algoritmů
Samozřejmě teď získaný čas využívám na sport, hru na hudební nástroj, meditaci, setkávání se s přáteli, chov vodních želv a rekonstrukci nemovitosti. No, ne.
Pořídil jsem si RSS čtečku. RSS je stará technologie z dob otevřeného internetu nezkaženého obřími monopolními platformami, díky které jdou v jedné aplikaci sledovat různé weby. Čteček je spousta. Já jsem si oblíbil NetNewsWire, ale je jen pro macOS/iOS. Je to od nezávislých vývojářů a je to open source.
Do RSS čtečky si dávám jen zdroje, které pro mě mají dobrý signal vs noise poměr. Čtu to ledabyle. U některých čtu vše, u jiných hodně přeskakuju. Když nemám čas něco přečíst, nebo na to nemám náladu, je to tam nepřečtené klidně měsíce a já se k tomu mohu vrátit. Zdroje si kategorizuji do „složek“ podle různých témat, resp. podle svých čtecích nálad. Sledovat mohu téměř cokoliv na internetu, byť je to dnes už těžší, než to dřív bývalo, protože weby od RSS upouští. Kdysi bylo RSS automaticky součástí každého redakčního systému, dnes už se to bohužel vidí méně.
Občas se přes RSS dají odebírat i newslettery! Bohužel mám asi čtyři, které se mi do čtečky nacpat nepovedlo a pravidelně se mi motají mezi důležité e-maily. A své RSS feedy mají i kanály na YouTube. Sleduji jich takhle hned několik, „zvoneček“ a účet přímo na YouTube k odběru vůbec nepoužívám.
Když na internetu narazím na zajímavý článek nebo video, pošlu si to do čtečky přes Notion. Ale uznávám, že tohle už je docela geekovské.
Super je, že díky NoLogu jde přes RSS sledovat i Twitter.
Je tam totiž pár účtů, které chci sledovat a nechci o ně přijít.
Například Števo, Rita, Levels…
Chci číst vše, co napíšou, a zároveň je mi úplně ukradené, co je pod tím za diskuzi.
No a na to se skvěle hodí Nitter, zrcadlo, které jednak z Twitteru odstraňuje veškeré nesmysly, jednak přidává feed, vždycky na adrese /rss, třeba nitter.cz/StevoEisele/rss.
Takhle si své oblíbené lidi můžu v pohodě číst v NetNewsWire, bez trackování.
Bez nesmyslů, bez algoritmů, bez toxických komentářů.
Někdy se mi při čtení chce na tweet reagovat, ale představa, že se musím na Twitter přihlásit, najít si originální tweet a teprve jít něco psát, mě většinou spolehlivě odradí. A to je dobře.
Mimochodem přes RSS frčí i podcasty. Každý podcast má svůj RSS feed a jasně, asi byste si to taky mohli vrazit do čtečky, ale to by nebylo moc pohodlné. Existují na to lepší appky. Já používám Overcast, opět na macOS/iOS. Líbí se mi, že je od nezávislého vývojáře a že má různé fajn funkce jako optimalizace hlasitosti, nebo inteligentní zrychlování a osekávání hluchých míst.
Pokud si platíte Spotify, abyste mohli poslouchat podcasty, tak jste akorát naletěli snaze Spotify opanovat jeden z mála nezávislých a distribuovaných fenoménů dnešního internetu.
Mastodon
Hledáte-li starý, dobrý, nezkažený Twitter jak z roku 2008, tak se to jmenuje Mastodon. Dokonce to nikomu nepatří, nemá to žádný algoritmus, má to úplně otevřené příspěvky i API, každý účet má automaticky RSS, a tak dál. Český návod a seznam účtů najdete na Mastodex.
Já tam profil mám (RSS). Jak asi vyplynulo z popisu mých RSS zdrojů, hodně čtu, poslouchám, nebo koukám. Když mě něco zaujme, sdílím to na svém Mastodonu s komentářem nebo citací.
Je to kamarádská síť, kde vám nikdo neříká, co máte dělat, necpe vám žádné reklamy, žádný algoritmus. Nejsou tam věci, které nemůžete vypnout nebo odstranit, ale pouze „chtít vidět méně často“ nebo „rozhodnout se později“. Necítíte se tam jako ovce.
Používání Mastodonu je úlevné. Člověk má najednou pocit, že existuje naděje. Že mohou vznikat i věci, které někdo udělal proto, aby je lidi používali, a ne pouze proto, aby tam lidi viděli co nejvíc reklam. Dokonce je tam tlačítko na upravení příspěvku!
Koukání přes plot
Nepsal jsem úplně pravdu s tím, že na sítě nejsem přihlášený. Docela často se stane, že mi někdo pošle odkaz na Facebook, Twitter, nebo Instagram. Na vtipné video, zajímavý status. Abych se na to mohl podívat, musím být přihlášený.
Takže jsem permanentně přihlášený, ale na účty, které nejsou pod mým jménem a nikoho nesledují. Třeba @kredenecek. Tím se zajistí, že nebudu číst nic víc, a že nebudu na nic reagovat. Bylo by strašně divné zapojit se do diskuze pod účtem, jehož účel je jiný, a kde nikdo ani neví, že jsem to já. Tato mentální bariéra mi stačí na to, abych to nedělal.
Na Facebooku to mám stejně. Kdysi jsem programoval něco nad Facebook API a mám tam díky tomu dodnes fejkového uživatele. Tak jsem ho tenkrát vypiplal, že Facebook vůbec netuší, že je fejkový. Nic moc ale nesleduje a nemá smysl pod jeho jménem na cokoliv reagovat. Mohu však díky němu číst odkazy za plotem Facebookové walled garden, když mi je někdo pošle.
Odejít, ale nechat si vrátka
Odejít ze sítí je jako přestat s něčím, na čem jste byli závislí. Když se tam ale pak na chvíli vrátíte, vlastně moc ani nechápete, proč jste tam předtím chodili.
A nejste permanentně na něco nebo někoho nasraní. Začnou vám být jedno špatně zaparkovaná auta, politické kauzy, nebo existence lidí s jiným názorem. Jste čistí.
Máte ale bohužel potřebu ostatním vysvětlovat, že to mají udělat taky. Na tom musím ještě zapracovat a nerozohnit se vždy, když na tohle téma přijde řeč.
To je celé. Napadlo mě, že by těchto pár triků mohlo někomu pomoct, posloužit jako inspirace. Přestat používat Twitter nebo Facebook může být těžké i pro někoho, kdo by to chtěl udělat, je tam holt ten síťový efekt a spousta prvků, které vytváří závislost.
Můj systém je vlastně jen kombinace pár drobností, které člověku umožňují fungovat dál i přesto, že se sítím aktivně nevěnuje. Není to tlustá čára, smazání profilu. Je to taková tenká čára, která vám umožňuje nechat si zadní vrátka a přesto si zlepšit život. Jestli si sítě nahradíte RSSkem jako já, nebo se pustíte do toho chovu želv, to už je na vás.
