Laponsko

Co je Laponsko? Opět si pomůžu univerzální babkou vševědkou – pošlu vás na Wikipedii a pokud umíte anglicky, jděte raději na anglickou. Je potřeba, abyste si uvědomili, že Laponsko (Sápmi) je území na severu Skandinávie, jež nebere ohled na území států a rozkládá se od Norska přes Švédsko a Finsko až do Ruska. Jeho hlavním městem je Rovaniemi a má i svou vlajku. V Laponsku žijí Laponci – Sámové, hovořící svými vlastními jazyky. Těch je devět, jsou příbuzné Finštině, ale možná bližší Maďarštině. Finové jim nerozumí. Sápmi má dokonce svůj fotbalový tým. Nejvíce Sámů žije v Norsku a původ v tomto etniku má např. i Renee Zellweger. Sámové v pestrých krojích, příroda, sobi, polární záře. To je Laponsko.

„Laponsko“ se ale také nazývá region severního Finska. Je nejsevernější, největší (100 000 km^2^, pro představu – celá ČR má 80 000) a nejřídčeji osídlený. Největšími městy jsou hlavní město Rovaniemi, které se nachází na polárním kruhu, Kemi se sněhovým hradem a Tornio na hranicích se Švédskem, kde se vaří zlato Laponska, pivo Lapin Kulta. Jediná dvě další města jsou Sodankylä a Kemijärvi. Takže si představte zemi větší než ČR, kde je jen pět měst a největší z nich má počet obyvatel jako Karviná ;) . No a do této země jsem se vydal s osmi dalšími lidmi na třídenní výlet. Zajet si jen tak do celkem komerčního Rovaniemi ale prý není to pravé Laponsko, tak jsme se rozhodli jet daleko na sever, k Inari.

Den první, Kemi

V devíti lidech jsme pronajali auto a cestu jsme začali během úterního dopoledne. Posádka byla složena z řidiče Narcisa, jeho bratra, dvou kamarádů, Carmen, Rocío, Marty, Karoliny a mě. Jelikož kompletně galicijská posádka neměla problém domluvit se s Portugalkou Martou, byli jsme na výletě s Karolinou z Polska sami dva anglicky hovořící. Oba jsme španělsky vesměs rozuměli, ale hlavně pro mě to bylo dost obtížné, protože mluvili velmi rychle a někdy i dialektem. Nechytal jsem se. Úchylné „ušišlané portugalštině“ Marty jsem nerozuměl už vůbec. Zprvu to tedy byla sranda, ale časem se mi to dost zprotivilo a docela mi ta španělština lezla krkem. Na druhou stranu musím říct, že tendence s námi mluvit anglicky byly, ale protože Diegové (Narcisův bratr a jeden z kamarádů) anglicky neuměli, nešlo to. Bylo lepší, aby dva lidi rozuměli trochu, než aby jiní dva nerozuměli nic.

První zastávka byla v Kemi. Celá posádka se vydala do sněžného hradu, kde já už jsem byl. Odpojil jsem se a prošel jsem si město. Není nic extra, ve Finsku se mu prý říká nejškaredší město. Mě nijak extra škaredé zrovna nepřišlo, ale to asi proto, že jsem viděl už leccos :) . V Lidlu jsem nakoupil nějaké dobroty a procházel jsem se na mraze tak dlouho, než moje hispánská crew dorazila zpět k autu. Pak už jsme jeli jen stále dál a dál na sever. Rovaniemi s polárním kruhem jsme projeli jakoby nic a hurá do nekonečných horizontů pravého obrovského Laponska.

Kdo mluvil španělsky a komu jsem velmi dobře rozuměl, byla navigace v autě. Když jsme byli uprostřed noci daleko na sever za Inari, v místě, kde před námi byla nekonečná silnice daleko do tmy, za námi stejně tak a vlevo i vpravo byl hustý jehličnatý les, řekla „Zahněte doprava a jste na místě“. Nicméně nakonec jsme nějak dojeli, hodná paní z penzionku nás donavigovala telefonem a vše dopadlo dobře :) . Po tak dlouhé cestě (i se zastávkou v Kemi asi 12 hodin) jsme byli unavení, tak jsme se jen vybalili a moc už toho nepodnikali. S kluky a Karolinou jsme ale nakonec přece jen šli ještě ven. Koukali jsme na hvězdy, užívali si ticho, blbnuli v nekonečném sněhu a rozjímali nad úžasnou přírodou.

Den druhý, Kaamanen (Jokitörmä)

Já mám tenhle obrázek prostě rád:

Asi jej nemusím moc popisovat. Naše destinace se nachází daleko za polárním kruhem. Když vidíte podle dopravních cedulí, že jste 300–400 km daleko od míst jako Nordkapp nebo Murmansk, je to zvláštní pocit. Kaamanen je severněji než celý Island, část Grónska, severněji než prakticky celá Kanada a Aljaška. A když se tak na tu Skandinávii dívám, říkám si… nebýt toho Golfského proudu, nevím nevím…

Kolem poledne jsme se se zapůjčeným náčiním vydali lovit ryby na řeku. Vyvrtali jsme do zamrzlé řeky několik děr, ale nebylo to pořád ono, tak jsme šli dál a dál, až jsme se dostali na obrovské zamrzlé jezero – Vastusjärvi. Tam se Carmen v jedné z děr podařilo jednu rybku chytit :) . Užívali jsme si pěkného počasí, fotili, dýchali čerstvý zmrzlý vzduch. S Alexem a Narcisem jsem se vydal napříč jezerem k jednomu z blízkých kopečků.

Brzy jsme se vzdálili tak, že jsme nebyli na dohled. Na kopečku byl hodně hluboký sníh, tak jsme si v něm zablbnuli a pak se vrátili zpět na jezero. Ještě chvíli jsme tam dělali kraviny a potom už jsme se opravdu začali pomalu vracet. Zatímco jsme se klouzali po nezasněžených kouscích ledového krunýře jezerní hladiny, zhoršilo se počasí a velmi snížila viditelnost. Podle vlastních stop jsme došli zpět k ústí řeky a pak až do kempu. Po cestě jsme dokonce našli jednu venkovní saunu, ale bohužel nepatřila k našemu penzionu, tak jsme ji nemohli použít. Vrátili jsme se akorát v pět hodin, kdy měli přivést sněžný skútr na vyzkoušení. Pro všech devět lidí to vyšlo dohromady na 50 €, což byla krásná cena, zajezdili jsme si chvilku na střídačku všichni a pak už jsme se pakovali domů, na večeři.

V noci jsme ještě vykoukli ven, jestli neuvidíme polární záři. Viděli jsme (potvrzeno místními), ale jen velmi slabou, spíš takový „opar“. Ono na ty velké a barevné musí mít člověk opravdu super štěstí… Den jsme zakončili u ohýnku v kota, laponském týpí.

Den třetí, Rovaniemi (Santa Claus)

Ráno jsme se rychle posbírali a hurá zpátky. Teda hurá moc ne, v Laponsku bylo krásně a zpátky se nám nechtělo. Ale udržovali jsme si veselou náladu.

„Na kafe“ jsme se zastavili na pumpě v Sodankylä, ale jediná opravdová zastávka nás čekala až v Rovaniemi, ve vesničce Santa Clause. Ať už Santa Claus, Joulupukki nebo Papá Noel, prostě se jedná o toho chlapíka, co nosí dárky dětem na vánoce v kultuře západní Evropy. Kromě Finska i docela hodně dalších evropských zemí věří, že Santa Claus bydlí na polárním kruhu (v Americe spíš věří tomu, že bydlí na severním pólu). Já nevěřím ani v samotného Santa Clause, páč mám Ježíška, takže mě to moc netankovalo. Vesnička mi přišla dost komerční a velmi drahá a že bych z ní byl přeúžasně nadšen se říct asi nedalo. Nejvíce se mi líbila pošta Santa Clause. Tato reálná pobočka Finské pošty načančaná do vánočního hávu se zdála nejméně „umělohmotná“. Dokonce měla dvě schránky – today a Christmas. Pokud hodíte poštu do druhé, přijde až před příštími Vánoci. Taky můžete napsat dopis Santovi a poslat ho právě na tuto poštu. Mají tam přihrádky se spoustou dopisů z různých zemí, které jim chodí.

Na Santově vesničce se mi nejvíce líbil pocit toho, že jsem na polárním kruhu. Užíval jsem si to mnohem více než přítomnost umělohmotných sněhuláků a tlusťocha v červených hadrech. Až zavřeli i ten poslední obchod se suvenýry a slunce téměř zapadlo, nezbylo než nasednout zpět do auta a rozjet to směr Otokylä. Čekalo nás do Oulu ještě nějakých pár set kilometrů.

Lapland The Movie

Kromě spousty fotek jsem si přivezl i nějaká ta videa. Pospojoval jsem je ve vysoce oceňovaném patnáctiminutovém filmu o několika epizodách. Na YouTube ale nelze nahrávat delší jak desetiminutová videa, takže jsem jej nakonec stejně nahrál po jednotlivých dílech. Přeji příjemnou zábavu.

Video jsem udělal v programu VirtualDub, který je zdarma, ale pro běžného smrtelníka poměrně „geekovským“, zdlouhavým a náročným způsobem. Pokud chcete udělat podobný „film“, studujte IT a naučte se s VirtualDubem, nebo si kupte něco lepšího (pochybuju, že lepší programy na úpravu videa jsou zdarma).

Odkazy

• LumiLinna, nějvětší sněhový hrad na světě, Kemi
• Jokitörmä, kemp s penzionem, kde jsme bydleli v Kameenen
• Santa's Village, vesnička Santa Clause, Rovaniemi