Tento článek vyšel před 4 lety. Můžete si jej přečíst v rámci zkoumání minulosti, ale přepokládejte, že dnes se Honza již nemusí s obsahem ztotožňovat.
Na konci každého týdne teď vydávám poznámky o tom, co jsem dělal a co zajímavého jsem se naučil. Píšete mi, že je čtete rádi, ale zároveň se svěřujete, že se po nich cítíte mizerně. Máte dojem, že jste oproti mně za ten týden vlastně nic nestihli. Zrovna včera mi to napsali hned dva lidi. Dost mě tento vedlejší efekt mrzí. Rozhodl jsem se tedy sepsat, proč se máte na ten dojem vykašlat.
Moje poznámky a vaše produktivita mezi sebou totiž nehrají férovou hru. A to hned z několika důvodů:
Pocit versus realita
Poznámky srovnáváte se svou produktivitou tak, jak ji vnímáte vy sami. Víte proč jsem začal poznámky psát? Jako vlastní terapii. Pomáhají mi zakončit týden s pocitem, že jsem něco zvládl udělat. Než jsem je začal psát, tak jsem měl v pátek často dojem, že jsem vůbec nic nestihl. Ve skutečnosti jsem totiž vnímal jen poslední den nebo dva, vůbec jsem už nevěděl, co jsem dělal v pondělí. Ale neuvědomoval jsem si to. Nedokázal jsem pak v pátky ani přepnout mozek na víkendový odpočinek, chtěl jsem to nějak dohnat. Celkově jsem se prostě cítil mizerně. Díky poznámkám vím, že jsem toho stihl spoustu a nemám se za co stydět. Uzavřu s nimi pracovní týden a jsem spokojený, dost se mi tím zlepšila víkendová psychika. Než se tedy můžete vůbec začít s poznámkami srovnávat, musíte si nejdřív začít psát svoje.
Je to o mé hlavní práci
Poznámky většinou popisují, kam jsem se posunul s junior.guru. Mnoho z vás má nějaké své projekty, ale děláte je ve volném čase. Já teď ale na JG pracuji full-time. Můj den vypadá nějak takto:
Vstanu mezi osmou a devátou, posnídám, udělám si kafe a sednu si k počítači. Následně si křivím záda do oběda, kdy mě hlad vyžene o vchod vedle do Nepálské restaurace. U jídla si většinou něco čtu. Potom si křivím záda zhruba do šesti, ale někdy i do sedmi, do osmi večer. Manželka přijde z práce tak nějak podobně, dáme si večeři, a zbude nám už jen zlomek dne na společný program.
Nic moc jiného než JG nestíhám. Poznámky zachycují to, co dělám ve svém hlavním pracovním čase. Jen výjimečně se do nich dostane něco, co teď kvalifikuji jako volnočasovou aktivitu. O večerech i o víkendech si zakazuji na JG pracovat (zakazuji si na to i myslet, ale to jde hůř). Snažím se odpočívat a ničím „produktivním“ se už nezabývám. Např. moje práce pro Python komunitu je teď bohužel úplně na vedlejší koleji.
Ti z vás, kdo chodíte do normální práce, cestou domů se stavíte vyřídit něco s autem v servisu, v podvečer zalijete zahradu a potom ještě přečtete pohádku dětem, byste si měli dát do poznámek celý svůj den. Jasně, práci třeba nepočítáte jako něco, co jste „stihli“, protože prostě děláte to, co po vás chtějí. Ale o to větší nesmysl je srovnávat se s poznámkami o tom, co jsem já dělal při rozjíždění vlastního byznysu. Navíc — třeba toho stihnete míň, ale zase domů donesete několikanásobně víc peněz 😀 To mi nepřijde zas tak blbý!
Minimální výdaje i závazky
A třeba víc peněz nosit domů nejen chcete, ale prostě musíte. Já mohu JG dělat na plný úvazek jen díky tomu, že jsem předtím roky makal ve startupu a poté v korporaci, kde jsem získal úspory. Kromě toho zatím nemám vlastní dům, byt, jachtu, motorku, ani auto a o nikoho se nestarám, děti taky zatím nemám. Nemusím tedy řešit nic jiného než JG. Pokud cokoliv z výše uvedeného máte, stíháte toho mnohem víc než já už tak nějak z definice. Myslím, že toho ve skutečnosti stíháte tolik, že byste si ani nemohli každý pátek najít čas to sepisovat 😀
Dělám až příliš
Jak jsem popisoval výše, zvláště v době karantény jsem teď jen seděl doma u počítače a nic jiného než JG nedělal. Ono mě to fakt hodně baví, ale často se do toho potom zaberu až moc. Zapomínám jíst a někdy pracuji i do osmi večer, což je skoro dvanáctka. Sice mi nedělá problém udržet pracovní flow, ale zase pak zapomínám žít, resp. prožívat. Nejsem na to vůbec hrdý. Rozhodně bych v tom nechtěl jít někomu vzorem. Nerad bych lidem byť jen naznačoval, že toho mají „stihnout víc“ za každou cenu. Není to zdravé!
Nesrovnávat!
Nechci, aby můj blog byl Instagram, který proletíte a uvědomíte si, jak je váš vlastní život na hovno. Všechno má svůj rub a líc, i když ten rub není vidět. Zapomeňte na to, že máme mezi sebou nějaký závod. Čtěte moje poznámky jako inspiraci a příběh, ale nesrovnávejte se s nimi. Sám je píšu proto, abych se necítil mizerně a bylo by hloupé, kdybyste se kvůli nim cítili mizerně vy.
