Tento článek vyšel před 16 lety. Můžete si jej přečíst v rámci zkoumání minulosti, ale přepokládejte, že dnes se Honza již nemusí s obsahem ztotožňovat.
Už delší dobu nějak inklinuji ke klasickému rocku. Tato náklonnost vyústila v návštěvu osmihodinového Večeru Legend, doposud asi nejlepšího koncertu na kterém jsem kdy byl. Na vyčerpávající a strhující show se podílely revivaly Pink Floyd, Led Zeppelin, Deep Purple a Queen. Kdo si pamatuje Honzu Javorka před šesti lety, asi by mě ale onen páteční večer na takové akci nečekal…
Jsem hudebně tak nějak nepříliš zaujatý, poslouchám všechno od rumunských dechovek po drum'n'bass. To, že poslouchám leccos je podle mě vliv především toho, že do nějakých patnácti let jsem hudbu moc nežral (čili v hudbě nemám nic moc od mala). Když jsem se o ni začal zajímat, byl mi na blízku bratr a ta všehochuť je jistojistě jeho vliv :) . Pamatuji si, jak jsem měl walkman s dvěma kazetami – na jedné bylo z jedné strany 200 по встречной a z druhé strany Snadné je žít. Druhá kazeta byla plná nejlepších písniček od Queenů.
Potom jsem vždy ale tak nějak plaval mezi taneční elektronickou hudbou (vliv kamaráda Mártyho ze střední) a různými pop-rockovými a pak punkovými, spíše tedy kytarovými, interprety (vliv kamaráda Cína). Zajímavé, že jsem se v obou směrech propracovával a vkus jsem časem dosti posunoval. Třeba ta taneční hudba – od gymnaziálního pravidelného MHD-poslechu největších dancových vypalovaček 90. let a přelomu století jsem se časem dostal k několikahodinovým housovým setům o zkouškových obdobích na začátku vysoké. Později ještě díky Cínovi a taky Plíhalovi nebo Simonovi a Garfunkelovi vznikl takový malý třetí směr – jazzový. Trochu se mi míchá s folkem a world music (ta je jasný bráchův vliv). No, uvidím kam tento proud hudby jednou zanese.
V tom kytarovém směru jsem se přes Cínovy funk-rockové Red Hot Chilli Peppers a punkárny typu Blink-182, Green Day, Offspring nebo Sum 41 dostal jednak k mnohem větším punkárnám (The Clash nebo Sex Pistols) a jednak ke klasickému rocku. Něčemu, co mi bývalo dřív hodně cizí. Myslím, že do toho zasáhlo hodně vlivů – na VŠ jsem objevil Pink Floyd, které jsem si užíval ze začátku spíše instrumentálně a později, po shlédnutí Pink Floyd: The Wall, jsem propadl i jejich textům. Poslech Floydů mírně naváděl k rockovým skupinám z jejich okolí. Další vliv byl poslech hitů. Zamiloval jsem si několikagigabytové složky označené většinou jako the best of 70's, 80's, 90's. 90's jsem už miloval, ale dostával jsem se přes ně ke starším písničkám a mezi nimi i k rockovým songům. Zamiloval jsem si Stairway to Heaven, Hotel California… Zcela mě pak zlomily složky na disku s názvy Top 500 Rock And Roll Songs a Absolute Rock Classics.
Dalo by se tedy říci, že v současné době poslouchám hlavně house, punk, classic rock, folk/jazz a oldies. Kdo ví, kam se to dostane dál. To, v čem jsem nyní, je asi největší krok směrem do kytar, jaký se mi kdy povedl. Od začátku jsem měl hrozně rád Queeny, časem jsem si pod vlivem přátel pustil tu jedno album od Blind Guardian, tu od Guano Apes nebo Nightwish a nakonec jej nesmazal, ale až nyní si říkám, že ti lidé v černých tričkách a s dlouhými vlasy přece jenom nejsou tak divní, jak jsem si vždycky myslel ;) . Sice cokoliv tvrdšího než rockové klasiky a těch pár výše vyjmenovaných alb mi pořád nesedí, pořád nějak nedokážu ocenit vřískot kytar na té vyšší, metalové úrovni a poslouchat to. Jenže jak říkám… Kdo ví…
Zajímavé také je, že jsou třeba věci, které si člověk pustí i po letech hrozně rád a naopak některou hudbu může po čase smazat, protože si ji nepustí skoro ani jednou za rok. Např. kdysi jsem znal texty Scooteru pomalu nazpaměť, no dneska jsem rád, když si vzpomenu na názvy písniček. Co mi kdysi přišlo jako nářez, dnes mi zní nějak divně a nedokážu to poslouchat ani půl hodiny (např. Dune, i když ty největší vypalovačky mají pořád něco do sebe). A najdou se i absolutní evergreeny, jež se neoposlouchají snad nikdy.
