Tento článek vyšel před 10 lety. Můžete si jej přečíst v rámci zkoumání minulosti, ale přepokládejte, že dnes se Honza již nemusí s obsahem ztotožňovat.
Kdo čte můj blog, tak ho možná vyděsí takto radikálně dlouhý titulek, ale nic údernějšího jsem nevymyslel. Článek píšu na základě myšlenek, které mě přepadly jen tak při jízdě Prahou v autobuse a jež jsem se snažil nějak zjednodušit do tohoto tweetu:
IMHO "compulsive playing with smartphone in time gaps" is new "sitting in front of TV every evening"
Jenže jak jsem nad tím přemýšlel víc, přišlo mi, že to prostě nejde jen tak shrnout do tweetu, že je potřeba to trochu rozvést. Navíc může každý v tom tweetu vidět to svoje. A tak to spisuju.
Čumění do mobilu je každého věc...
Takže o co jde. Každý, kdo někam dojíždí, ať už autobusem, metrem, lodí nebo tramvají, tak si určitě všimne, že na zastávkách a v dopravních prostředcích lidi čím dál tím víc jenom čumí do mobilů. Já proti tomu v zásadě nic nemám - za prvé dřív čuměli třeba do novin a za druhé by to byla pouze přetvářka a laciná póza, jelikož dělám často totéž, a to i přesto, že nemám smartphone. Odkud jsem asi poslal ten tweet, že? Hrál jsem si s mobilem, samozřejmě.
Když mluvím o čumění do mobilu, nejde mi ale vlastně vůbec o to samotné čumění a o to, jak to vnímá okolí. Jde mi o konkrétní činnosti, co tam lidi dělají. Jasně, všichni u toho vypadáme jako retardi, ale tak to už je holt život. Lepší, než se veřejně dloubat v nose. Přestáváme vnímat okolí, ale totéž se stane s těma novinama nebo i s hudbou v uších a pouhým zamyšlením nad nesmrtelností chrousta a koukáním z okna.
...ale je to většinou vymývání mozku
Co mi vadí na čumění do mobilu je to vymývání mozku. Možná blbé srovnání, ale předešlá generace je archetypálně spjata s tím, že po návratu z kancelářského kamenolomu každý večer vypne mozek, zapluje doma do gauče a pasivně čumí na nesmysly v televizi. Nadcházející generace si s televizí netyká, považuje ji často za stupidní zábavu a výplach mozku, staré generaci se směje a prsí se, že dokázala pořady extrahovat do formy "na přání" a pustit si je samostatně opravdu jen v okamžiku, kdy se rozhodnou pro relax ve formě filmu či seriálu. Pak ale vezme do ruky mobil a na fejsbůčku nebo při Angry Birds vyplachuje úplně stejně pasivně a ochotně, akorát ne večer, ale rozkouskovaně a všudypřítomně po celý den. A znova připomínám - to, že o tom takhle píšu neznamená, že se toho neúčastním. Jak se však říká, uvědomění je prvním krokem k nápravě.
Osobní rozvoj
O co tímhle přicházíme? O dvě věci. Osobní rozvoj a mentální volnoběh. V čase, který věnujem vyplachování, bychom si mohli číst něco užitečného, koukat na něco zajímavého (od TED videí po dokumentární filmy), poslouchat něco zajímavého (podcasty, rozhlasové pořady), učit se jazyky, atd. Prostě se posouvat dál. Mobilní hry, Twitter, ani iDNES vás nikam neposouvají. Jasně, koukněte na zprávy, zahrajte si hru když máte fakt chuť, ale znáte to - dobrý sluha, zlý pán. Teda - dělejte si samozřejmě co chcete, já vám nic kázat nechci, ale přijde mi prostě škoda, že lidi takhle promrhají tolik času.
Určitě si říkáte, že kdybyste do sebe horem dolem tlačili pořád něco super užitečného, tak vám pukne hlava a že potřebujete vypnout a že vlastně chcete nějaký ten pasivní relax. A taky že musíte číst zprávy, že musíte vědět co se děje! S tím prvním souhlasím, ale tady jde o nějaký balanc. Všeho moc škodí. S tím druhým nesouhlasím, protože když se něco bude dít, tak se to dovíte i tak a 90 % toho zbytku jsou kunda sem, kunda tam a to žádnou hodnotu do vašeho života fakt nepřináší. Jo a čtení beletrie vás nezahltí, nebojte, naopak vás to přesune do jiné dimenze a hrozí akorát, že nevystoupíte a omylem dojedete na konečnou.
Mentální volnoběh
A taky je tu ten mentální volnoběh. To je když se koukáte z okna (já vím, v metru to jde dost blbě, většinou to sklouzne k okukování módních výstřelků spolucestujících) a nesnažíte se dělat nic a nemyslet na nic konkrétního a vaše myšlenky se po chvíli spustí po jejich vlastních cestičkách a plynou a vy najednou přemýšlíte nad nesmrtelností chrousta, ani si to neuvědomujete.
To jsou ty chvíle, kdy vaše hlava přetřese svět okolo vás, kdy si vzpomenete na něčí narozeniny, kdy vás napadne vhodný dárek pro tátu, kdy si uvědomíte, že vám vlastně to manželství nějak neklape, že si možná můžete týden naplánovat jinak, že chcete spáchat sebevraždu, odejít z práce, apod. Objevíte najednou ty důležité věci, které nejdou běžně vidět pro malé každodennosti. Vaše mysl se vznese a čím déle ji necháte být, z tím větší výšky se na váš život dívá a přemýšlí, jaký smysl dává.
Možná to zažíváte ve sprše nebo před usnutím, protože tam právě zrovna nic neděláte a přitom vám jede mozek, ale ono není úplně od věci to dělat i jen tak za plnýho provozu. Lidi nenechají mozek plynout, nepřemýšlí nad životem a nad světem a pak si stěžují, že neví odkud jdou a kam a že mají životy na hovno a dělají věci, co nechtějí. Jenže jak by to mohli mít jinak, když se na chvíli nezastaví v myšlení na nepodstatné každodennosti a neohlédnou se, aby zhodnotili co se děje a mohli upravit cestu vpřed? Dneska už i při rekreačním běhání lidi myslí spíš na GPS signál, než aby si v lese vyčistili hlavu.
No a to je všechno, víc už toho ze mě pak nevypadlo, protože jsem musel vystoupit na Opatově a tak jsem přivázal mozek zpátky ke každodenním hovadinám ;-)
