Tento článek vyšel před 11 lety. Můžete si jej přečíst v rámci zkoumání minulosti, ale přepokládejte, že dnes se Honza již nemusí s obsahem ztotožňovat.
Kamarád mi poslal odkaz na Dagiho článek Práce z domova a její překážky s tím, že s obsahem naprosto souhlasí a co že na to jako já.
Práce z domova a její překážky dagblog.cz/2013/03/prace-… Uplny souhlas //cc @honzajavorek
Zkusím stručně napsat, jak to teda vidím:
Kontext
Kontext chybí pouze v tom případě, že existuje nějaké společné dění, mimo které se nacházíte. To by ale ve správně distribuovaném týmu existovat nemělo. Distribuovaný tým není o tom, že dva lidi pracují doma a zbytek sedí v kanceláři a má watercooler conversations, o které ti dva přichází. V distribuovaném týmu sedí doma všichni a tyto konverzace mají na IRC, na GitHubu, na Campfiru. Protože je technicky nemožné mít takovou konverzaci jinde, vede se prostě tam a nikdo o nic nepřichází. Pokud se dva lidi z týmu sejdou a sedí vedle sebe, vedou ty konverzace taky tam, protože tam je to společné dění a soukromou konverzací by se z něj vyřadili. Správně to má tedy být přesně naopak.
Komunikační bariéry
S těmi je problém vždy a všude. Jde o to, že člověk chce pracovat a eliminovat maximum všech vyrušení. Jeho cílem tedy je, aby s ním nikdo nekomunikoval, pokud zrovna nejde na oběd. Cílem druhých je však toho člověka odchytit a něco superdůležitého mu sdělit. Kancelář vidím jako extrém v dosažitelnosti (vyruší vás kdokoli, kdykoli), domov jako extrém v nedosažitelnosti (když nebudete chtít, nikdo se vás prostě nedovolá). Ideál je ale někde uprostřed - komunikaci umožnit, ale rušit minimálně. Moc se mi líbí, jak to dělají v 37signals. Tam si píšou na jabber nebo mail, i kdyby měli sedět hned vedle sebe, protože příjemce má možnost si to nepřečíst hned a nenechat se vyrušit. Sem tam si ale zprávy vybere a odpoví. Normálnímu člověku to zní asi vadně, ale když je vaší prací přemýšlení a psaní kódu a ne zvedání telefonů a lepení obálek, časté vyrušení je pro vás prostě největší katastrofa. Neustálé vyrušování byl pro mne jeden hlavních důvodů, proč jsem začal nenávidět kancelář a nakonec z ní úplně odešel. Potřebuji klid na práci - zalézt si do dílny a tvořit.
Stereotyp
Stereotyp mám mnohem více spojený s denním dojížděním do kanceláře, kde trávím 8 hodin od pondělí do pátku. Teď pracuji z domova a stereotyp je asi to poslední, co bych pociťoval. Dagi vysvětluje, že změna prostředí zvyšuje výkon, s čímž zcela souhlasím. Kdybych teď zašel někam do kanceláře, budu se cítit velice produktivně, stejně jako jsem se cítil produktivně první dny doma. Jenže po čase si zvyknu a upadám do stereotypu, ať je to jedno nebo druhé, tak prostě člověk funguje. Mám-li si však vybrat, jednoznačně hlasuji pro možnost, jež mi změnu (a tedy návrat do produktivity) umožňuje. Já si z domů do té kanceláře mohu zajít. Nebo si dám práci večer. Nebo v kavárně. Každé úterý chodím pracovat do kavárny, abych do stereotypu neupadal. Více jak jedno dopoledne bych tam nevydržel, ale v kontextu celého týdne je to velice osvěžující!
Jaký si to uděláš...
...takový to máš. Neříkám, že Dagi nemá pravdu, nebo že já ji mám, spíš jsem chtěl ukázat, že nad všemi těmito věcmi se dá polemizovat a záleží na konkrétním nastavení samotného člověka a jeho týmu. Pokud není tým dostatečně a dobře distribuovaný (a podle toho také řízený), překážky v komunikaci určitě budou znatelné. Pokud má někdo rád pevné ukotvení dne, doma se neumí motivovat k práci, práce v kavárně jej děsí, chybí mu kontakt s kolegy a rád si čte v MHD, tak pro něj práce na dálku není a veškerá polemika jde stranou. Každý jsme přece z jiného těsta.
