Tento článek vyšel před 16 lety. Můžete si jej přečíst v rámci zkoumání minulosti, ale přepokládejte, že dnes se Honza již nemusí s obsahem ztotožňovat.
Hraješ si se mnou, mrkáš
se sladce šibalským úsměvem
možná už dlouho čekáš
někde schovaná za rohem.
Vím, že jsi chytrá a hezká
ale neznám barvu tvých vlasů
a tak je ta schovka těžká
ztrácím hromady času.
Víš, že jsem tak nějak prima
ale neznáš barvu mých očí
dlouze chodíš cestama mýma
až ty tvé oči někdy pláčí.
Jedno město na jedné Zemi
a my dál schovku hrajeme
a dál jsme pořád sami
jeden druhého neznáme.
