Tento článek vyšel před 14 lety. Můžete si jej přečíst v rámci zkoumání minulosti, ale přepokládejte, že dnes se Honza již nemusí s obsahem ztotožňovat.
Věnováno třem dobrým lidem, ale zvláště těm dvěma holkám.
Horká voda, mrazivý čas
dole mizí černočernou dírou
jistota v nás tenká jak vlas
ztrácí se v páře s poslední vírou
V páře plnící poslední místa
a ta houstne a dech se chce zastavit
s každým pokusem otevřít ústa
s každým zoufalým pokusem promluvit
Kapky lepí čelo na zeď chladnou
spojují vlhké vlasy
potom jen tak bez emocí spadnou
tak začíná konec asi
Vyhasl plamen a zbyl jen dým
kouř vzpomínek, úcty a lítosti
jak ale smířit, srovnat se s tím
že vpravím jed do milé bytosti
Sahám do nicoty zastavit proud
nářku, myšlenek, vody a potu
vytrpět nezbytný poslední soud
a řezán tichem vnímat prázdnotu
Kapky unikly jak víčka vadnou
spojují vlhké řasy
potom jen tak bez emocí spadnou
a tak začal konec asi
