Tento článek vyšel před 12 lety. Můžete si jej přečíst v rámci zkoumání minulosti, ale přepokládejte, že dnes se Honza již nemusí s obsahem ztotožňovat.
Vcházím do tapírnictví. Na regálu leží tvrdý tapír, už od pohledu velký formát. Ptám se jej na oddělení tapisérií, ale mlčí. Nezbývá mi tedy než obdivovat sérii sešitů z recyklovaných tapírů. Ty větší mají kožené desky. Boxy s tapírovými draky raději míjím, předstírám spěch. Zadýchaný usedám na tapicírovaný taburet.
Protírám si oči a zjišťuji, že jsou přede mnou police s barevným tapírem. Chvíli na sebe civíme. Moc dlouho to netrvá, mrkám první a po prohře se zvedám. Z druhé strany regálu mají malé tapírky. Vzpomínám na školu, kde jsme si přesně takové tapírky, ovšem zamilované, tajně posílali mezi lavicemi.
Skoro před pokladnou narážím na balící tapír. Něco na mě zkouší, ale odolávám. Je totiž dost průhledný a laciný. Jelikož si nic neodnáším, u východu se se mnou loučí akorát jeden zapomenutý toaletní tapír. Vypadá smutně, ale zjevně je dost navoněný. Je mi ho líto, nicméně obchod opouštím, abych jeho odér také za chvíli nepochytil.
Nevybral jsem si. Vánoční dárky budu muset koupit jinde.
