Tento článek vyšel před 17 lety. Můžete si jej přečíst v rámci zkoumání minulosti, ale přepokládejte, že dnes se Honza již nemusí s obsahem ztotožňovat.
Po tváři uniká,
prochází hlavou,
hledá ji, viníka,
štíhlou a plavou.
Mluví k ní z nemoci,
hladí ji po tváři,
tak dlouho do noci,
až hvězdy zazáří.
Pak šeptá a zpívá
myšlenky odnese,
a západ slunce,
mé oko roztřese.
