Tento článek vyšel před 15 lety. Můžete si jej přečíst v rámci zkoumání minulosti, ale přepokládejte, že dnes se Honza již nemusí s obsahem ztotožňovat.
Možná jste si všimli, že podtitulek tohoto blogu se změnil na „Zprávy z mrazivého finského Oulu“. Ano, dorazil jsem a tento příspěvek vám píšu z cca 2 500 km vzdálené budoucnosti (je tady o hodinu více). Na začátku psaní o Erasmu jsem se však zavázal k tomu, že to bude průvodce se vším všudy. Tedy ne pouze zážitky z Oulu, ale také návod, jak se na takový Erasmus vypravit. Popis toho, co to je za práci všechno připravit. Proto dnes nenapíšu o tom, jak jsem cestoval do Oulu a nechám si to na příště i přestože vím, jak se na to všichni hrozně těšíte ;) .
Kam se hrabe svaťák
Minule jsem s psaním blogu skončil někdy mezi zkouškami. Čekal mě pěkný víkend se Zuzkou a smrtelný týden plný zkoušek a projektů. Svatý týden před maturitou jsem já osobně bral tehdy zodpovědně a na tu maturitu se za něj naučil. Sice jsem vynechal angličtinu, na kterou jsem šel „na ostro“, ale i tak jsem to doposud považoval za největší studijní vypětí ve svém životě. Já té škole normálně totiž moc nedávám, ale čas od času se v rámci důležitého milníku života nechám nabudit k extrémním výkonům :) . Nicméně to, co přišlo před vánoci 2008, bylo už trochu moc. Škola mne drtila, práce stále vyžadovala nějakou pozornost, osobní čas prakticky žádný. Na nákup dárků jsem si musel vyhradit speciální den a nadpracovat jej v těch ostatních.
Přišel týden, kdy jsem měl v pondělí, úterý, středu i ve čtvrtek zkoušku a v pátek poslední kousek času, kdy jsem mohl dodělat dva projekty v termínu. Zkouška z IIS se povedla. Ač jsem se na ni prakticky neučil, dostal jsem pěknou spoustu bodů a předmět jsem udělal. Jsem rád, že byla ústní a to nejen kvůli své nepřipravenosti, ale také proto, že si doteď pamatuji zajímavé věci, které mi na ní profesor Hruška řekl, když mě opravoval. V úterý jsem měl test ze španělštiny. Programoval jsem projekty a na jazyk jsem si vyhradil pár hodin před testem. Dojel jsem tam samozřejmě pozdě, ale na 16 bodů z 20 to vyšlo a španělštinu jsem také udělal. Akorát nesmím zapomenout dojít na závěrečnou zkoušku (a naučit se na ni), až se vrátím z Finska.
Ve středu přišlo IMS. Modelování a simulace Petra Peringera mě trochu trápily a ve tři ráno před zkouškou jsem byl zcela bezmocný – věděl jsem, že s tím co umím, to neudělám. Začal jsem ze střípků informací nalezených na tom co zbylo z loňské verze studentského fóra, kousků nascanovaných vypočítaných příkladů od různých lidí nalezených na internetu a ze špetky videí rekonstruovat postupy k počítání příkladů, o jejichž podstatě jsem i tak mnoho netušil. Povedlo se a zkoušku jsem napsal, dokonce celkem obstojně :) . Zkouška byla sice písemná, ale v Peringerově kanceláři a probíhala celkem vtipně :) . Já ho mám prostě rád :) . Radost mi však začalo kazit ISA. Měl jsem jednu noc a po prohlédnutí materiálů a písemek z minulých let jsem si uvědomil, že za jednu noc se to prostě nemohu naučit. Zkusil jsem do hlavy natlačit maximum, ale výkon na testu v sedm ráno byl tristní. Tuto zkoušku jsem udělal jen díky aktu, jenž rád nazývám Deus ex machina a zachránil mi rok studia. Nebylo by však fér jej takto ven publikovat :) .
Najednou jsem se ocitl ve stavu, kdy jsem měl všechny zkoušky, ale skoro žádné zápočty. Ty jsou totiž udělovány většinou na základě projektů a ty jsem buď ještě neodevzdal, nebo se měly opravit až v lednu. Ve čtvrtek po ISA jsem dodělával projekt do předmětu o uživatelských rozhraních. Nestihli jsme naprogramovat prakticky nic, ale dostali jsme neskutečnou hromadu bodů za nápad a jeho obhajobu :) . Horší to bylo s IMS. V pátek odpoledne jsem začal pociťovat, že jsem od pondělí spal denně 1–2 hodiny a to skoro nikdy ne v kuse. Začalo mne bolet břicho a celkově mi bylo hrozně špatně. Usnul jsem uprostřed internetové konverzace a projekt dodělávala kolegyně Sabé chudák sama.
Bakalářka
Ani tentokrát se nadpis nevztahuje k slečně s Bc. před jménem, na to si musí Javorové lístky stále ještě počkat. Snad jen do léta, doufám že to ta má slečna v pořádku dá a bakalářka z ní bude ;) .
Potom budu mít, doufám, bakalářky dvě. Ta druhá bude zcela fádní. Papírová, bez výrazných křivek. Během semestru a před vánoci jsem neměl čas se vůbec podívat na cokoliv souvisejícího s mým tématem a tak jsem už jen zoufale napsal profesoru Hruškovi před vánoci, co s tím můžu udělat. Dostal jsem za úkol sejít se s ním 6. 1., tedy den před odletem, a donést si 15–20 stran textu, jež se může stát částí BP. Napíšu zde jen asi tolik, že po smrtelném zkouškovém týdnu jsem byl psychicky vyčerpaný a nepoužitelný, takže na BP jsem se opět ani nepodíval. Potom byly Vánoce, jež jsem projezdil po rodině, a Silvestr, který jsem strávil s kamarády. Zbylo jen pár dní. Nakonec jsem čtrnáctistránkovou zprávu psal noc před 5. 1. a dokončil ji večer před 6. 1. A obhájil ji 6. 1. a dostal přislíbeno, že zápočet z předmětu „Semestrální projekt“ dostanu, že nebudu studovat o rok déle a že v BP můžu pokračovat ;) .
Připomínky mi můžete napsat do komentářů k článku nebo poslat na e-mail (honza@javorek.net).
Poslední zařizování
Před odletem jsem musel zařídit ještě další, velmi nutné věci. Bylo zapotřebí dojít na rektorát a sjednat Erasmus grant. Ten jsem sjednal a zjistil, že to tedy až tak závratné peníze nejsou. Má to být rozdíl mezi náklady na studium v ČR a v cílové zemi, ale přišlo mi to spíše jako takové kapesné vzhledem k tomu, kolik stojí ve Finsku třeba těstoviny. No nevadí, udobřili si mě tím, že jsem dostal tričko Brno University of Technology. A ještě propagační infomateriály o BUT. Grant mi zatím na účet nepřišel, ale snad ještě přijde :D . Osobně tam nezajdu a volat jim už asi taky nebudu. Zvolil jsem variantu, kdy mi pošlou na český účet částku v korunách, protože to je, co se poplatků konverzi týče, nejvýhodnější a ve Finsku se platí skoro všude kreditkou. A to je, podle toho co jsem viděl, pravda.
Před odletem jsem musel také vyplnit daňové přiznání a přehledy pro pojišťovny. To jsem dělal asi dva dny a byl to jako obvykle hrozný porod, ale brácha mi opravdu hodně pomohl (děkujííííí! :) ) a tak jsem to nakonec podruhé v životě zvládl. Nepříjemné bylo zjištění, že pojišťovnám něco dlužím a že to něco není zrovna zanedbatelná částka, ale naštěstí jsem měl nějaké rezervy a k tragickým scénářům nedošlo. Příště nebudu debil a spočítám si to už někdy předem, abych se na to mohl připravit. Ony také ty zálohy budou vyšší, že… Samozřejmě, povinnosti s DP většině Erasmáků odpadnou, ale ti, kteří podnikají, by na to rozhodně neměli zapomenout :) . Asi by to šlo v březnu poslat i z Finska, ale nač riskovat…
K plné moci jsem nakonec ještě musel i zařídit kartičku na poštu, tzv. průkaz příjemce. Je to vlastně taková plná moc pro poštu, protože žádná normální papírová na ní neplatí. A ani tato jejich neplatí na zásilky do vlastních rukou :/ . Pozitivní je, že ji můžete napsat klidně i na 3 lidi a tito nemusí být přítomni na poště, na níž PP zařizujete. Alespoň po mě tedy chtěli jen můj podpis.
Poslední dny
V posledních dnech jsem měl tedy rušno. Naštěstí při mě stáli mí blízcí a podrželi mě. Rodina, Zuzka, přátelé. Když jsem nad ránem 7. 1. projížděl Vídní směrem na letiště a koukal na to velké zářící město, uvědomil jsem si teprve, jak hrozně moc pro mě všichni udělali. Že člověk tak šíleným rozhodnutím o vlastní osobě, fungující zdánlivě jako samostatná entita, vytváří najednou i obrovský nárok na pomoc a podporu od svých blízkých, kteří se nijak nemohou bránit. A oni se nebrání. Všichni ochotně nabízejí, pomáhají, shánějí, zjišťují a poskytují, co jde. A rozčilují se. Ale to k tomu patří :) . Ono někdy se člověk opravdu chová nezodpovědně, nebo rovnou jako blbec. Vrátím jim tak velkou službu někdy? :|
A je až s podivem, že se půl roku připravuji na takovou věc a ještě jsem schopen vlastně nic nepřipravit. Nikdo ani netuší, že z letiště na vlakové nádraží ve Vantaa u Helsinek jsem se dostal jen díky tomu, že jsem si po cestě na Vídeňské letiště našel v Opeře mini v mobilu tento komentář na blogu a zapamatoval si jeho obsah. Přes Vánoce jsem se nedokázal soustředit na nic důležitého ohledně Finska a vše jsem definitivně vyřešil až den či dva před odletem. Ale samozřejmě mi už nezbyl čas na takové ty drobné detaily, které možná dělají cestování cestováním a nechal je náhodě a svým schopnostem in situ.
Šestého ráno jsem vstal a začal rozdělovat své věci na pokoji mezi ty, které tam nechám spolubydlícímu Pajovi, ty které vyhodím, ty jež si vezmu s sebou do Finska a zbytek, který musím přesunout jinam. Vrátil jsem kolejní povlečení. Vypil jsem piva a rozdal vína. Obhájil jsem semestrální projekt na konzultaci ve škole. Dobalil jsem věci, přijel markophův bratranec Difo se svým sporťákem a do něj sme naložili věci a sebe. Většinu věcí jsme odstěhovali k rodičům, IT knihy k Cínovi, aby si měl co v létě číst. Zuzku jsme hodili na nádraží. Potřeboval jsem vyměnit peníze, protože dřív jsem to nestihl. Na nádraží jsem však zjistil, že je přesně šest a v šest zavírají skoro všichni arabáči se směnárnami v centru Brna. Naštěstí jsem za eura vyměnil ve směnárně uvnitř nádraží, která byla otevřená. Zjistili jsme, že Zuzčin vlak má zpoždění hodinu, takže jsem se s ní musel rozloučit na místě a nechat ji tam čekat – bohužel to nešlo jinak :( . Po sedmé večer jsem předal pokoj a věci jen tak naházel do batohu. Odjel jsem do Komína za Cínem a Denčou, kteří mi dali moc krásný dárek k Vánocům – ručně vyrobený kalendář s fotkami mých blízkých. Ten jsem nakonec, i přes jeho velikost, s sebou do Finska vzal :) . Trochu pozdě a poměrně vystresován jsem před půlnocí odjížděl k rodičům, kde jsem vyházel věci z batohu a jal se je tam přeskládat a slušně zabalit. Do 20 kg na kletr a 8 kg na batůžek jsem se vlezl. Rodiče trochu ztráceli trpělivost, ale i tak si cením, že mě podrželi ;) . Deset minut před odjezdem jsem vzal batoh, batůžek do letadla a sportovní tašku, kterou jsem při stěhování zapomněl vrátit Pajovi. Tu jsem zanesl Lojzovi naproti na Mánesky.
Takže ano, nakonec Lojza :) . Lojza je poslední, koho znám a komu jsem se před odjezdem podíval do očí. Pár minut po třetí hodině ráno 7. 1. jsem zmizel z Brna.
