Tento článek vyšel před 15 lety. Můžete si jej přečíst v rámci zkoumání minulosti, ale přepokládejte, že dnes se Honza již nemusí s obsahem ztotožňovat.
V pátek jsem zorganizoval výlet do Švédska. Dověděl jsem se, že Mika má auto a občas do Švédska jede pro levné pivo, tak jsem se ho zeptal, jestli by se nedala taková cesta zorganizovat i s cestujícími, za nějaké peníze za benzín a pro řidiče. Nakonec to klaplo a v poslední lednový pátek jsme se vydali na roadtrip do Švédska. Spolucestujícími byli Miro (SK), Martin (CZ) a Filip (CZ).
Vyrazili jsme kolem osmé ráno, za tmy. Jelo se směrem na sever, do Kemi, které je 100 km od Oulu. Hoši vzadu hned usnuli, já jsem se, ostatně jako skoro celý zbytek cesty, hlavně bavil s Mikou. Přes Kemi jsme se vydali hlouběji do Laponska, do Tornio, hraničního města se Švédskem. Hranice tady je asi jako v Těšíně, uprostřed města. Skoro si jí nevšimnete, je to jen taková nicotná značka :) . Vtipné je, že spolu s Finskem opustíte i východoevropský čas a ocitnete se mezi lidmi, kteří mají o hodinu dříve.
V Haparanda kousek za Tornio jsme nakoupili levné sladkosti a levné švédské pivo (no to moje je tedy ve skutečnosti dánské) a jeli jsme dál. Směr Karlix, no odbočili jsme pak na sever mezi švédské hory a poprvé jsem tady na svém Erasmu viděl nějaké kopce. Po cestě jsme fotili soby, koukali se do Army Shopu a různě zastavovali, nakupovali pohledy, chodili na záchod a jedli. A já se bavil s Mikou o Finsku, o něm a o všem, co mě napadlo :) . U řeky Tornio jsme se zastavili i u jednoho pěkného dřevěného kostela. Mika nám byl všude perfektním průvodcem, domluvil se i malinko švédsky a když jsme něčemu nerozuměli nebo něco nechápali, vše dokázal pěkně vysvětlit.
Po cestě zpět ze Švédska už se nám setmělo, takže jsme jeli opatrněji a Mika mi vysvětloval, jak to s auty a řízením ve Finsku je. Je docela normální, že vám auto na sněhu/ledu moc nebrzdí. A je docela normální, že vám do cesty vleze sob nebo los. Finové ale vědí, že zvířata chodí přes cesty hlavně když se stmívá nebo rozednívá, málokdy ve dne či v noci. Ale samozřejmě se to stává, nejvíce havárií je ve Finsku kvůli srážce se soby. Určitě jsem byl moc rád, že jsem jel s Mikou, protože od mala ví, jak ve Finsku jezdit. Zná dobře své auto a zná místní podmínky a zvyklosti. V jedné situaci nám auto prostě klouzalo a jen díky štěstí a umění řidiče jsme do nikoho nenarazili. Každý Fin umí smykovat a driftovat na sněhu, každý, který umí držet volant. Hlavně proto, že je to tady nutné umět, ale také proto, že jako mladí vytáhnou auta na moře a na zamrzlém moři s ním dělají blbiny. Narazit není do čeho a trestné to není – na moři můžete řídit auto, i když nemáte řidičák. A jezdit v noci je taky dost o hubu, protože tu nejsou osvícené cesty… Auto musí svítit dostatečně samo a musí se dávat pozor. Proto mají Finové na autech často takový ten speciální čelní nárazník se spoustou světel. Nárazník na soby a světla na tmu :) . Předjíždět apod. je také nutné dělat velice opatrně, nikdy nevíte, kdy vám bude auto brzdit a kdy ne. A jezdí se tu mnohem rozvážněji než u nás. Mika měl rovnou silnici, nikde nikdo, mohl to napálit klidně 150 km/h, ale on si jel svých 80, 90 km/h, stejně jako ostatní. Stejně tak ve městech a jinde byla ta jízda prostě opatrnější a mírnější, vstřícnější k ostatním.
Dojeli jsme do Kemi a zkusili, jestli je otevřený sněžný hrad. Mika tam taky nikdy ještě nebyl. Našli jsme jej a zeptali se – prý že půlhodinku počkat a pak se hrad otevře. Tak jsme čekali a koulovali se a fotili moře… A pak vešli… No začalo se hromadit hrozně moc lidí a byla tam televize a všechno a my zjistili, že jsme přijeli na slavnostní otevření, že je dnes první den po postavení hradu, kdy je otevřený. To také znamenalo, že vstup byl 10 € a ne 7 €, ale přežili jsme to. Prolezli jsme opravdu krásný hrad, zablbnuli na dětských atrakcích, poslechli si dvě minuty z ceremoniálu a zmizeli pryč. Museli jsme zadním vchodem, protože u hlavního byla 1500m řada návštěvníků čekajících na vstupenky a nešlo tam projít. No a než jsme odjeli, stihli jsme vidět i ohňostroj :) . Hrad se staví každoročně znova a stavba zabere měsíc. Tentokrát to měli navíc těžké kvůli prosincovým dešťům. Stavba je opravdu rozsáhlá a nepůsobí jen rozměry a materiálem (z ledu jsou i stoly nebo menu ve funkční ledové restauraci), ale i velmi propracovanými detaily každé dekorace a každé stěny.
Rozhodně prima výlet. Jsem moc rád, že jsme jeli takto s Mikou a mohli jsme si dělat co chtěli (třeba zpomalit, otočit auto a fotit soby z okýnka :D ). A jsem moc rád, že jsem si s ním mohl celou cestu povídat. Zjistil jsem, že mě rozhovory s Finy baví 3× více než s krajany a 2× více než s Erasmáky :) . Dojeli jsme v osm večer, takže jsme cestovali prakticky 12 hodin. Na Mikově jinak nefunkčním tachometru se číslo najetého zvedlo o 550 km. A to jsme byli prakticky za rohem :) .
