Tento článek vyšel před 15 lety. Můžete si jej přečíst v rámci zkoumání minulosti, ale přepokládejte, že dnes se Honza již nemusí s obsahem ztotožňovat.
Je duben a já jsem o svých výletech psal naposledy před hodně dlouhou dobou. Pokusím se to dohnat a začít zase psát o tom, co se děje právě teď. První z výletů, které jsem na blog už nějak nezaznamenal, byl den na ostrově Hailuoto.
Hailuoto je poměrně hodně velký ostrov v Botnickém zálivu. Nachází se u Finské pevniny, přímo naproti Oulu a většinou jde rozeznat i z mapy celé Evropy. Normálně se na něj musíte dopravit pomocí kyvadlové trajektové dopravy, ale teď v zimě, kdy je moře zamrzlé, funguje mezi pevninou a ostrovem úplně normální silnice. Ta se denně měří a pokud by tloušťka ledu klesla pod 40 cm, zavřeli by ji. Nicméně to ani nyní v dubnu moc nehrozí. Trajekty jezdí celoročně, protože např. autobusy po silnici přes led jezdit moc nesmí, jsou těžké.
Výlet byl pořádán zdejší evangelickou církví, takže z ostrova jsme viděli hlavně kostel. Což ani moc nevadí, jelikož na ostrově prakticky nic jiného není (prostě nějaké normální vesnice :) ). V kostele jsme se najedli a pak jsme šli ven, hrát různé hry a soutěže, například fotbal v hlubokém sněhu nebo závody na odkopávacích sáňkách. Bylo to super odpoledne sněhových radovánek :) . Potom nám dopřáli jednu bohoslužbu/mši/…? (nevyznám se v tom, viděl jsem něco takového poprvé v životě a přišlo mi to docela srandovní) a potom už jsme jeli domů.
Během závěru v kostele se venku strhla sněhová bouře, naopak po cestě tam a celé odpoledne krásně svítilo sluníčko. Poprvé v životě jsem stál na zamrzlém moři, viděl jsem silnici přes zamrzlé moře, vezl se trajektem… Já ani u toho moře předtím moc nebyl, takže pro mě bylo nové celé to cestování lodí, pocit, že jsem na ostrově apod. Poprvé v životě jsem nebyl v kostele jako turista a poprvé jsem viděl nějaký křesťanský obřad. Připadal jsem si zvláštně a očima křesťanskou kulturou nepoznamenaného člověka mi to přišlo asi stejné jako záběry National Geographic ze života afrických kmenů nebo tibetských mnichů. Samozřejmě nic proti, mě věřící a víra nevadí – jen to pozoruju jako divák. Já určitě taky musím někomu připadat zvláštní, když se oddávám tomu svému náboženství.
Finské moderní kostely jsou, co jsem si tak všiml, dost spjaté s přírodou. Mají velké prosklené části apod. Nevím proč, ale ta zdejší protestantská víra mi přijde mnohonásobně sympatičtější než katolická. Bavil jsem se s Finy a ptal se je, jak přistupují ke své víře, jestli chodí do kostela, co pro ně jejich víra znamená apod. a pokud bych si měl představit, že věřím v Boha, asi by mi přišel přirozenější tento jejich způsob. Přijde mi to jako opravdu něco, co je mezi člověkem a nebem, mezi člověkem a Bohem, mezi člověkem a přírodou. Katolická větev na mě naopak působí se svou papežskou církví, majestátností, mocenstvím, příkazy a zákazy jako hnutí, jež se vydalo nějakým zvláštním, restriktivním, zvráceným směrem.
