Tento článek vyšel před 15 lety. Můžete si jej přečíst v rámci zkoumání minulosti, ale přepokládejte, že dnes se Honza již nemusí s obsahem ztotožňovat.
Závist je zvláštní věc. Lidská emoce, touha po něčem, co má někdo jiný. Všeobecně je chápána jako špatná vlastnost, ale, jak už to tak bývá, nic není černé ani bílé. Stejně jako závist souvisí s nenávistí, může úzce souviset i s motivací. Závist je jen pocit a záleží na nás, k čemu jej využijeme, stejně jako je na nás, jestli budeme kladivem zabíjet hřebíky, nebo souseda.
Pokud někomu závidím auto, můžu totiž udělat dvě tři věci. Můžu se vydat cestou běžného voliče ČSSD a začít lamentovat nad tím, jak je možné, že takové auto má. Pokud se tady člověk nezastaví, vede pěšinka dále kolem dost hnusných činů, třeba krádeží, vražd, ničení cizího majetku atd. V podstatě by se to dalo celé opsat slovem nepřejícnost a v tom lepším případě i nečinnost. Naopak jestliže při pohledu na hezké cizí auto pocítíme touhu ho mít, ale zároveň i přejícnost, máme jakýsi zvláštní druh závisti, pozitivní. Tahle závist totiž motivuje. Třetí cestou je vykašlat se na to a závist ignorovat, dokud se neztratí. Najít si jiný způsob, jak se na věc dívat, nebo se na ni ani vůbec nedívat. Příklad: Budu kamarádovi závidět, že umí hrát na kytaru a že to zní fakt perfektně. Co udělám? Můžu jít a pomluvit ho, kytaru mu ukrást, rozbít, zabít ho nebo mu jakkoliv jinak uškodit. Můžu jít a sehnat si kytaru, naučit se na ni hrát a zajistit, že to bude znít taky perfektně. Můžu se smířit s tím, že na kytaru nikdy umět nebudu a třeba se místo toho naučit žonglovat, nebo se můžu rozhodnout, že by bylo hezké na ni umět, ale není to má priorita a nechám to plavat. Když pominu ten třetí případ, tak jak u negativní cesty, tak u pozitivní cesty byla na počátku nějaká forma závisti a bez ní by se nic neudálo. Ani to zlo, ale ani to dobro – bez úvodní závisti bych se na tu kytaru třeba nikdy nenaučil.
Bohužel to tak není u všeho. Budu-li někomu závidět věc nebo vlastnost, kterou mít nemůžu, motivační aspekt se nemůže dostavit. Naopak jeho absence způsobí ještě větší deprimaci a člověk by se měl zaměřit spíše na onu ignorační větev rozhodování. Například jestliže závidím Bradu Pittovi jak je krásný a jak na něj holky letí, asi těžko to mohu přetavit do nějakého činu, jenž by mě do vysněné situace uvedl. Jsou sice filmy o tom, jak Pepa z horní dolní začal posilovat a gelovat si vlasy a dobyl svět, ale tušíme, že tak to nefunguje a že pokud budu chtít zaujmout něžné pohlaví, měl bych spíš spoléhat na jiné triky než Brad. A to je ta ignorace, kdy se s něčím smířím/nějak rozhodnu a vyberu si jinou cestu. Pokud bych to neudělal, budu se do konce života trápit tím, že nejsem svalnatý hrdina akčních filmů s nebývalou schopností vyřezat někomu do hlavy hákový kříž. V horším případě, mít Brada po ruce, tak bych mu mohl dokonce nějak škodit.
Otázkou zůstává, proč jsou jedni lidé stejným podnětem pohoršováni a druzí motivováni. Kdo ví. Do nového roku vám ke konci tohoto zamyšlení přeji co nejméně závistivců a co největší schopnost přetavovat vlastní závist v přejícnost a motivaci. Hodně štěstí!
