Tento článek vyšel před 14 lety. Můžete si jej přečíst v rámci zkoumání minulosti, ale přepokládejte, že dnes se Honza již nemusí s obsahem ztotožňovat.
Bůh je reálný, pokud nebyl deklarován jako integer.
Na této Zemi se dějí věci, které nebudeme schopni asi nikdy vysvětlit. Vždy zde byla víra v něco nadpřirozeného a vždy asi také bude. Je těžké si udělat konzistentní názor na něco takového, zvláště pokud člověk v průběhu života potkává různé lidi a pohled na věc se mu mění. Tento článek tedy není věčně platnou deklarací mých názorů a pohledů, ale spíše jejich zachycením na přelomu desetiletí.
Podíváme-li se do historie, každé lidské společenství mělo svou víru v něco nadpřirozené a nevysvětlitelné. I současný zeměpis nás přesvědčí o tom, že víra je něco zcela normálního a v lidské populaci drtivě většinového – jen něco přes dvě procenta na této planetě jsou ateisté.
Víra, náboženství a církev
Důležité je asi na začátek jasně vymezit tři slova. Víra, náboženství a církev. Víra je něco, co člověk potřebuje. Poskytuje útěchu, sílu, smysl života. Je jedno, jestli věříme v Boha, magické kolibříky nebo ve své vlastní síly, ale v něco pravděpodobně věřit musíme. Víra nás drží nad vodou v těžkých situacích a táhne nás vpřed, když je třeba. Myslím, že člověk potřebuje věřit. Já věřím ve své vlastní síly a nemyslím si, že mi kdokoliv nebo cokoliv v něčem pomůže. Nepřipadá mi, že bych o něco přicházel. Spoustu věcí na světě si neumím vysvětlit, ale ani se o to popravdě moc nesnažím. Moje povaha mě navádí se o moc věcí nestarat a tak to i je. Například, ať už začal život na Zemi velkým třeskem, invazí mimozemšťanů nebo Adamem s Evou, můj život teď a tady to nijak neovlivní a tím pádem se tím vůbec netrápím. Pokud něco nelze vysvětlit, pro mě to znamená, že to akorát vysvětlit ještě neumíme. Činnost zabývající se studiem zázraků už nějaké to století nazýváme vědou. Věřím, že nám toho věda ještě hodně odkryje a zároveň, že nikdy neodkryje vše. To by ostatně byla celkem nuda, vědět vše, nebo ne? A nakonec, za přínosnější pokládám nějaké nové vynálezy, než třeba ono zjištění, jak vznikl svět. Prostě vznikl. Není to dnes už jedno jak? Fyzikální zákony to nezmění, ne?
Náboženství je speciální případ víry, většinou s nějakou pohádkou na pozadí, rituály a masovou přízní. Náboženství jsem nikdy nepochopil, ale jsem schopen jej respektovat. Jeho existenci si vysvětluji potřebou lidské společnosti zavést v raných dobách své existence pravidla pro život. Toto je dobré, toto je špatné. Těžko by lidé mohli žít vedle sebe, kdyby nevěřili, že krást nebo zabíjet se nemá. Sice to dělají i tak, ale existence nějakého doporučení určitě tyto projevy omezila. Většina lidí, které znám a jsou to věřící, mají trochu jiný pohled na svět, méně hýřivý a nevázaný, mají určité morální zábrany. Trochu se mi to líbí. Bohužel to nefunguje u všech. Co se týče pohádek, beru je jako směs mýtů a historických událostí. Jestliže se světová povodeň objevila v pamětech několika nezávislých kultur na světě, tak to asi výmysl nebyl. Jestliže někdo v Bibli žil přes 500 let, pak pan autor asi vypil příliš mnoho černého čaje…
Církev je uměle vytvořená instituce, jež se stará o náboženství v určité lokalitě. Poskytuje support, rozšiřuje povědomí o náboženství a vůbec dělá takové ty servisní práce. Asi chápu její smysl. Řekněme, že myšlenka je to dobrá, ale vzhledem k tomu, že církve mají tendenci přerůstat lidem přes hlavu, nemám je rád. Líbí se mi přístup, na jaký jsem narazil ve Finsku. Tam vám člověk řekne, že věří v Boha, ale kostel a církev k tomu nepotřebuje, protože ta víra je mezi ním a Bohem. Bylo mi to o dost sympatičtější a přišlo mi to mnohem racionálnější, než klasický katolicismus se všemi svými obřady a hodnostáři. Taky mi vadí, že církev se navenek tváří jako samo dobro, ale samozřejmě se chová jako jakákoliv jiná instituce. Prosazuje vlastní zájmy, nebrání se mocenským pletkám, hýbe s historií, manipuluje lidi a zabíjí lidi. Nevím, jestli jsou takové instituce fakt až tak moc potřeba. Pokud jde o víru, je mi sympatická jako věc zcela intimní.
Rituály
Když náboženstvím nepoznamenaný člověk jako já vstoupí do kostela a je svědkem křesťanské mše, má úplně tentýž pocit, jako když se díval na akční film z džungle, kde primitivní lidé tančili kolem ohně a šaman k tomu vykřikoval magická slova. Nechci urážet. Upřímně. Byl jsem na mši ve Finsku a na půlnoční v Česku. Divadlo jak sviňa. Jak je možné, že miliardy lidí hledají svou životní spásu v něčem takovém? Odpověď neznám, ale asi tomu nerozumím dostatečně. Můžete namítat, že kdo nezná pravidla hokeje, taky mu pohled na zápas bude připadat jako dost divná zábava. Možná budete mít pravdu, možná ne.
Nemožnost výběru
Na náboženství mě trochu štve nemožnost výběru. Nejlepší by bylo, kdyby se člověk mohl narodit, povyrůst a sám popřemýšlet o tom, jak to na světě funguje a co je jeho smyslem. Jenže tak to nefunguje a ani to tak nejde zařídit. Nemyslím si však, že lidé se rodí křesťany nebo muslimy. Člověk se narodí vírou neposkvrněný a je jen na jeho okolí, co z něj udělá. Jde o výchovu, o prostředí, o rodinu a její tradice, o stát a jeho tradice. Věřím, že pokud bych se narodil Polské rodině, jsem katolík. Pokud bych se narodil v Košicích, jsem papírově katolík, v realitě ovšem docela obyčejný člověk, který sice díky tvrdé práci maminek a babiček věří v existenci Boha, ale ten zbytek už má tak nějak na háku. Já se narodil v Havířově a do kostela jsem chodil vždy jako turista. A teď mi řekněte: Co je správně?
Prach na desateru
Jedna z funkcí náboženství, které tak nějak dokážu ocenit, je určitý řád a vštěpování nějakých morálních hodnot. Co mi však vadí je to, že tyto hodnoty vznikaly ve starověku. Jenže dnes už jsme úplně jinde! Umíme létat do vesmíru a máme iPody, iPhony a iPady. Na člověka čekají zcela jiné nástrahy než kdysi a naopak, mnohé nástrahy v podstatě pominuly. Lidé umírají později, je jich více, jsou vyšší a dívky mají dříve první menstruaci. Přišli jsme na to, že je fajn mít sex už před svatbou, protože když je blbej, tak nám to dlouho nevydrží. Víme, že potrat má svůj smysl, ale církev bude pořád lamentovat, že zabíjíme děti. Výrobu kondomů zvládáme. Víme, že bez sexu pro zábavu se prostě neobejdeme, ale že musí být s kondomem, jinak hrozí AIDS, jenže Papež bude pořád tvrdit, jak jsou kondomy zlé a špatné a v Africe kvůli tomu budou pořád umírat tisíce lidí (no jo, hřeší, tak si to zaslouží, co?). Nechci říct, že staré hodnoty jsou zcela špatné. Pilíře určitých morálních hodnot by asi měly zůstat stejné, jsou v naší euroamerické společnosti dost zakořeněny a nepřijde mi na nich nic moc špatného, ale mohly by se nějak inovovat. Evolucí proměnit v něco, co dává v dnešní době smysl.
Nikdo, koho znám a věří v Boha, se neřídí pravidly danými katolickou církví. Řekl bych, že v opačném případě bych se s nimi asi nedokázal ani moc bavit, protože by byli odtržení od reality. Lidé si z křesťanských pravidel vybírají to, co jim přijde vhodné. Do očí vám dokážou říci, že nařízení strejdy Papeže nedodržují, protože jsou padlá na hlavu.
Já si říkám – proč ne? Jsem pro, aby měli lidé zdravý rozum. Neposouváme se však tímhle k tomu konceptu „víra je mezi mnou a Bohem“? Proč máte potřebu označovat se za katolíky a poslouchat církevní projevy, když víte, že máte svou pravdu, svou víru a že s názory dědy z Vatikánu se nemůžete ztotožnit? Je to trochu pokrytecké. Přečtěte si Bibli, řekněte nahlas „nejsem katolík, ale jsem křesťan“ a buďte na to hrdí.
Závěrem
Snažil jsem se shrnout myšlenky, jaké v mé hlavě uzrály. Mohl jsem psát o tom, jak jsou křesťanství a katolická církev špatné, protože byla při křižáckých výpravách do arabských zemí nebo dobyvatelských nájezdech na Jižní Ameriku vyvražděna hromada lidí jen tak pro nic za nic (zabírání území, vyhánění lidí z domovů a jejich vraždění s posvěcením pána Boha). Nebo že mě štvalo, když tenkrát 24 hodin v kuse běžel přímý přenos úmrtí Jana Pavla II., ačkoliv jsme jedna z nejateističtějších zemí na světě a nikoho to moc nezajímalo. Aniž by mě někdo „očkoval“, řekl bych, že jsem náboženství a speciálně křesťanství dřív fakt neměl rád a vůbec jsem jej nechápal. Dnes jsem ale starší, poznal jsem více lidí a myslím, že jsem si utvořil nové a zajímavější názory a postoje k víře. Pokusil jsem je shrnout do tohoto článku.
Myslím, že mi už křesťanství nijak zvlášť nevadí a mohu říct, že jsem k němu tolerantní. Z rezolucí a černobílého vidění jsem vyrostl. Křesťané jsou mí přátelé a nic proti nim nemám. Samozřejmě nechávám křesťanství na pokoji za předpokladu, že ono nechává na pokoji mě. Jestliže se mi vnucuje nebo vstupuje do mé osobní sféry, bývám nevrlý.
