Tento článek vyšel před 16 lety. Můžete si jej přečíst v rámci zkoumání minulosti, ale přepokládejte, že dnes se Honza již nemusí s obsahem ztotožňovat.
Nadechla se. Rozběhla se a zhluboka se znova nadechla. Přes tvář, můžeme-li to tak nazvat, jí přeletěl úsměv. Ač běhala, dýchala nebo se smála, byla zvláštní. Jenomže zvláštní byli všichni. Dýchala vlastně? Měla tvář? Byl to úsměv? Ach… Neznáme je. Jsou zcela jiní a my o nich nevíme nic.
Pohltila životodárnou směsici plynů plnící atmosféru a těšila se. Při nádechu se jí zvedla hruď a napnuly svaly. Malinko, ale přece. Molekuly putovaly jejím tělem, látky se přeměňovaly, energie přelévala. Hluboko v jejím nitru, tam, kde se nacházelo jádro jejich života, fungoval orgán na bázi ochlazování a zahřívání částic. Během nepostřehnutelného okamžiku se celý proces, díky němuž byla živa, odehrál 700 000×. A v jednom jediném takovém cyklu bylo třeba zahřát a ochladit všechny životodárné částice.
Částice. Ano, všude kolem bylo potřeba nechat jiné prvky vybuchovat, rotovat, přitahovat se, existovaly roje kamínků zajišťujících ochranu před nemocemi, speciálními funkcemi vybavené komety nebo mlhoviny významných látek. Nic ale nenahradilo ony životodárné částice. Každá jedna taková částice byla mikroskopická kulička, na níž vlastně vládl vlastní život. Celý ten systém na ní zabezpečoval určitou funkci nebo odezvu vůči tělu. V pravidelných cyklech pak musela být částice globálně zateplována nebo radikálně zchlazena, aby se kontrolovaly životní podmínky a vše bylo stále pod vlivem potřeb těla.
Jedna taková částice byla Země. Žili na ní lidé a to, co pro tělo bylo nepostřehnutelným zlomkem života, pro obyvatele Země byly miliardy miliard let. Byli jen částicí v obrovském světě zcela jiné biologie. Byli buňkou.
