Tento článek vyšel před 15 lety. Můžete si jej přečíst v rámci zkoumání minulosti, ale přepokládejte, že dnes se Honza již nemusí s obsahem ztotožňovat.
Dovolím si malý spin-off článku Proč neopustím Last.fm. V tom jsem prezentoval své názory. Teď přihodím pár empirických dat.
Přehrávač Last.fm s obrázky interpretů a informacemi o nich je fajn, pokud posloucháte něco nového a neznámého. Což se vám s absencí rádia Last.fm už moc nestane (hudbu z vlastního disku znám a stream reálného rádia mi to nebere ;) ). Funkce pro socky nepotřebuju, když chci někomu doporučit hudbu, dělám to jako po staru prostě tak, že mu o ní napíšu nebo pošlu link na YouTube. Klikat na srdíčko v přehrávači mě taky omrzelo a žebříčky, jak jsem zjistil, mě nakonec stejně nějak nezajímají. Bylo fajn si s tím hrát, ale nějak to už nemá to kouzlo, co to mělo měsíc po založení účtu na Last.fm. Ono se to taky vlastně ani v čase nemění. Mám rád Pink Floyd, Chemical Brothers a Fatboy Slima, blink-182, Green Day, Queen, Red Hot Chili Peppers, Yanna Tiersena, Miss Li, Manu Chaa, Horkýže Slíže, Karla Plíhala, Led Zeppelin a Simona & Garfunkela. Takže mám rád vlastně všechno :) .
Co zbývá? Events. Tato jedna jediná funkce/služba Last.fm má pro mne smysl. Co z toho vyplývá? Uvažuji, že si nechám Last.fm účet jen pro tuto funkci a uvolním si kousek RAM vyhozením přehrávače, jenž stejně nic nepřehrává. Jo, a nebudu mít pocit viny, když budu poslouchat neotagovanou hudbu. To byl možná pozitivní efekt Last.fm – člověk se snažil otagovat si své mp3, ale na druhou stranu světu vládne chaos a na tagování desítek GB hudby není čas. To se raději pojedu projet na kole, než abych řešil tohle :) .
