Tento článek vyšel před 12 lety. Můžete si jej přečíst v rámci zkoumání minulosti, ale přepokládejte, že dnes se Honza již nemusí s obsahem ztotožňovat.
Jako malý kluk jsem byl naučen dobrým programátorským mravům. Asi jako první z vrstevníků jsem pronikl do tajů systémů pro správu verzí (ano, používal jsem již CVS!) nebo se naučil využívat výhod IDE. A mým velkým snem bylo stát se Java programátorem. Tyto své hodnoty jsem pak dlouho vyznával a také prosazoval.
Na škole jsem všechny kolem sebe naučil používat Eclipse jako jediné správné IDE a SVN jako jediný správný verzovací systém (to nebylo tak těžké, bo CVS vyšlo z módy a Git/Hg/… tu ještě nebyly). Nejraději bych jim vtloukl do hlavy i tu jedinou správnou pravdu, že Java je ten nejlepší jazyk. Ne že bych v Javě někdy něco velkého psal nebo ji nějak skvěle uměl, ale líbil se mi ten jazyk a věděl jsem, že po PHP na vaření kafe určitě dojde. Byl tak krásně systematický a vše v něm dávalo smysl… :-)
Postupně ale vše z toho vzalo za své. V práci jednoho dne například nasadili Git a nic nedbali mých velkých protestů. Musel jsem se s tím naučit a začít to používat. Po několika měsících jsem si však nedovedl představit, že bych se vrátil zpět k SVN. Dnes se Subversion už v podstatě ani neumím zacházet, měl bych si jej vymazat ze CV.
Na WebExpo 2008 jsem zavítal na přednášku od Dagiho o Spring Frameworku. Říkal jsem si, že se musím konečně podívat, jak se v té úžasné Javě dělá web – tedy to, co mě baví a živí. Jenže jsem zjistil, že Java EE je jeden velký zamotanec vrstev, zkratek, složitých všemožností, prostě obrovský moloch, který vůbec nemám chuť zkoumat. Den předtím jsem viděl v akci Karmiho a říkal jsem si, že chci dělat něco takového. Že nechci zůstat u PHP, ale ani se nechci nořit do toho molochu z Dagiho přednášky. Že chci něco s čím je radost dělat, něco cool, něco in, něco jako Ruby nebo Python. Teď mám na kalendáři číslovku 2012, přemýšlím nad pořádáním lednového setkání Pythonistů v Brně a většina mé práce je krocení neposlušných hadů v čutoře.
No a dnes vzalo za své i to IDE, bez něhož jsem dříve vůbec nemohl žít. Mé milované Eclipse. To, díky němuž jsem vlastně kupoval nový počítač, protože mi kluci v sauně řekli, že není normální čekat po kliknutí půl minuty na kontextové menu, že bych měl opravdu už posílit hardware.
Proč? Časem jsem totiž přišel na to, že mi víc překáží než pomáhá. Git jsem přes Eclipse nedělal, protože jsem kdysi dávno nepochopil grafické rozhraní EGitu a následně nadělal pár nesmyslů v pracovním repository. Abych klukům nedrásal nervy, naučil jsem se Git ovládat z konzole, kde jsem přesně věděl co dělám, a už mi to zůstalo. Když přišlo PHP5.3, trvalo to hrozně dlouho, než pro něj mělo IDE podporu. Pak ji mělo, ale stejně blbou, namespaces implementovali hrozně. Totéž s Pythonem. Mít v PyDev funkční projekt nad virtualenv bylo neuskutečnitelné a pokud, tak jedině po úsilí srovnatelném s porodem středně velkého dikobraza. Naučil jsem se efektivně pracovat bez nápověd, bez statické analýzy, bez detekce chyb… No a začal jsem se ptát sám sebe: Je vůbec IDE pro dynamické jazyky dobrý nástroj? V Javě je jeho pomoc nenahraditelná, protože si ze statické analýzy Eclipse vyčte úplně vše a pak v kódu dokáže téměř cokoliv vyřešit za vás. Ale v PHP nebo Pythonu to byla bída. Navíc vše žralo paměť a ostatní zdroje. Byl jsem nešťastný a přitom už jsem většinu funkcí IDE ani nepoužíval.
Vsuvka pro rejpaly: Ne, nechci používat NetBeans. Zkoušel jsem to mnohokrát a nejsem schopen překousnout GUI toho programu. Nemám rád Javovský Swing (ne z přesvědčení, ale z pocitů marnosti) a tudíž to pro mne není cesta.
Začal jsem vše psát v GEditu, což bylo sice hrozné, ale rychlé a mohl jsem pracovat. Zkoušel jsem Vim, ale to bylo zase trochu moc psycho. Nakonec jsem zakotvil u Sublime Text 2. Úžasný editor, který umí vše potřebné, chová se normálně a předvídatelně, nežere paměť, nehází klacky pod nohy.
A je to. 5. 1. 2012 jsem odinstaloval i to IDE. Co zbylo z mých hodnot, z pilířů mého programátorského života v prváku na vysoké škole?
