Tento článek vyšel před 17 lety. Můžete si jej přečíst v rámci zkoumání minulosti, ale přepokládejte, že dnes se Honza již nemusí s obsahem ztotožňovat.
Aby bylo jasno, dnes to bude tak trochu kolem pointy a hlavně bez happy endu. Bohužel, nevezmou se a nebudou spolu žít šťastně až do natočení dalšího dílu. Pokud umíte stojku nebo jiný druh rotace těla hlavou dolů, bude to ta pravá poloha pro chápání článku.
Odstavec o MHD v Brně
K jádru věci… Jednou dávno se mi stalo, že jsem stál na můstku u zastávky a čekal na šalinu. Přijela průměrně zaplněná a otevřela dveře. Nespěchal jsem a začal jsem si vybírat. Váhal jsem. Nějak jsem se nemohl rozhodnout, do kterých dveří nastoupím. Ve všech bylo místo, všechny se otevřely, všechny mě zvaly dovnitř. Nedokázal jsem se rozhodnout tak dlouho, až mi ujela.
Odstavec o divokých nákupech
Jiný příběh. Jako obyvatel kolejí nemívám přeplněnou ledničku. Občas se ale stane, že se vybavím na delší dobu, že si koupím pochutin, otravin a potravin více a že je tam toho dost. Běžně jsem samozřejmě rád za každý kus jídla, který najdu… Když je ale lednička plná, stane se někdy zvláštní věc. Otevřu ji a vybírám si tak dlouho co budu jíst, až prostě zjistím, že si vybrat nedokážu. Zavřu ji a řeknu si, že si vyberu později a udělám jídlo později, když mi to tedy teď nějak nejde.
Odstavec, který je tu zbytečně a pouze proto, abyste mi záviděli
Jsem mladý. Zdravý. Silný a pozitivně laděný. Všichni nejsou mladí, zdraví nebo psychicky stabilní. Můžu sportovat a taky sportuji – a dělám to, co mě baví (např. florbal). Studuji školu, kterou jsem si vysnil, dělám práci, jakou jsem si vysnil, bydlím tak, jak jsem si to vysnil. Chodím na informatiku v Brně na VUT, kde jsem naprosto nadšený a spokojený (o tom třeba jindy) a kam jsem chtěl už od půlky střední školy. Univerzita mi dává spoustu možností a prostoru, i když by nemusela. Jsem student a mám díky tomu spoustu výhod, slev a protekce. Jsem na volné noze. Pracuji kdy chci, jak chci a na čem chci. Mám volnost, o které se jiným jen zdá. Mám volný čas, o němž jiní touží. Bydlím na kolejích za relativně levný peníz a můžu si užívat čeho chci, bez omezení, mám skvělé zázemí pro svou práci, školní povinnosti i volný čas. Bydlím ve městě, které se mi z těch, co jsem poznal, zatím líbí nejvíce a mám ho nejraději.
Ještě trocha vychloubání
Mohu třeba i cestovat, mohu to spojit se studiem (jako třeba kamarádka, které tiše závidím ;) ), mohu dělat další a další zajímavé a úžasné věci. Nemám svou rodinu, nemám děti, manželku a (čtenářky pozor!) nemám ani slečnu. O nikoho se nestarám. Dávám najíst jen sobě a když budu hodně líný, umře mi kytka na skříni. Nedlužím, nemám špatné svědomí, mám spoustu přátel, kamarádů a známých, se kterýma vycházím dobře a kteří mě mají rádi a přijdu jim fajn.
A špetka rozmarných povzdechů
Mám takové možnosti… A přitom nevím co s nimi. Stojím na místě, v agonii, zaseknutý. Neumím si vybrat. Stále hovořím a píšu o tom, jak si pohrát s životem, ale nedokážu realizovat to, co bych vlastně v srdci chtěl. Selhávám. Předstírám nadšení a optimismus, ale přitom mě deptají melancholické stavy, způsobené kompletní nekonzistencí činů. A život mi utíká. A šalina ujíždí.
Sice vás to nezajímá, ale přece je to tak dojemné…
Celoživotním cílem je pro mne být šťastným. Nechci peníze, auto, rodinu s dětmi a domeček pod horami ani ostrov v Karibiku, ale chci být prostě šťastný – tzn. dělat věci, které bych v tu danou chvíli rád dělal. Jestli budu chtít jezdit autem, asi budu k nějakému směřovat, ale cílem nebude auto nebo peníze na auto. To jsou pouze prostředky. Cílem bude moje štěstí.
Na konci střední školy, kdy poprvé začala doléhat jistá samostatnost a přicházela jakási vůně života, jsem měl tři cíle, jež se nad ostatními tyčily jako jasné pilíře veškerého mého konání. Projít maturitou, udělat přijímačky na FIT VUT a osamostatnit se. Povedlo se. Ale co teď? Když se zamýšlím nad tím, co chci, zjišťuji, že vše mám. Jsem papírově šťastný! Jsem ale opravdu šťastný? Ne. Jsem nerozhodný, sklíčený tím, že se vůbec nevěnuji tomu, čemu bych chtěl nebo měl. Shledávám těžkým stavět nové pilíře, organizovat si život, dělat věci, které chci.
Co cítím, když zkusím ignorovat své ponožky
Co cítím? Že přes veškeré své možnosti nedělám pořádně nic, co by mě dělalo šťastným. Jak se mi daří nedělat věci, jež chci? Nesoustředím se na práci, školu, ani hezky trávený volný čas. Ten trávím sezením u internetu nebo v hospodě a dny jen protékají mezi prsty. A ničí mě to, protože mé hodnoty jsou doopravdy jinde. Uvědomuji si, jak plýtvám tím, co je pro jiné vzácné a tím, o co jsem třeba pracně dlouho bojoval. Nevážím si svých možností a pokud budu hladovět s plnou ledničkou ještě chvíli, zřejmě zůstanu stát a budu se koukat na horizont, jak se ode mě vzdaluje šalina, do které jsem nenastoupil. A to, co promrhám, mě bude mrzet.
Odstavec do počtu
Až mě tedy zase někdy, mí blízcí, uvidíte jak dělám to, co nechci, zkuste mě na to prosím upozornit ;) . Některým se to už nějakou dobu naštěstí daří. Někdy sice pozdě, ale přece. Ono totiž, jak jsem tady už psal, člověka nelze měnit, když sám nechce. Mějte tedy se mnou trpělivost a vydržte to do té doby, než pochopím :) .
A propos, kdo vám proboha řekl, že problémy neexistují?! :D
