Tento článek vyšel před 14 lety. Můžete si jej přečíst v rámci zkoumání minulosti, ale přepokládejte, že dnes se Honza již nemusí s obsahem ztotožňovat.
Napsal jsem nedávno článek (Google cache), který mi měl pomoci při rozhodování, zda zůstat na své fakultě, nebo odejít pryč. Brzy měl desítky komentářů, spousty čtenářů a do týdne měl přes 1000 shlédnutí. Píchl jsem při svém rozhodování do vosího hnízda. Studenti na FITu totiž nejsou spokojení s tím, jak se na fakultě mění atmosféra a můj článek se zdál být určitou standartou, s níž by se dalo jít do boje. Brzy se ke mě dostalo, že vedení kvůli článku kontaktovalo studentskou unii a následně mi přišel e-mail od děkana fakulty.
Kdybych pamflet napsal seriózně, jako rozumnou kritiku podloženou fakty, tak by se standartou stát mohl. Byl by psaný pro studenty, pro akademickou obec, třeba i pro časopis nebo pro televizi. Šířil by se po sociálních sítích a tajných i veřejných studentských fórech a pravděpodobně by otevřel rozumnou diskusi na úrovni. Já jsem však napsal prsk nespokojeného studentíka, jenž nebere ohledy a píše, co si myslí. Co si však myslím, nemusí být zaručeně pravda, nebo alespoň fakty podložitelná pravda. Mohu si o někom myslet, že je to idiot, ale do kritiky fakulty to asi nepatří. Že je mi někdo nesympatický není bohužel žádná objektivní vada, například pedagogická, za níž by šlo fakultu plísnit.
Článek jsem psal především pro sebe. Delší dobu jsem nevěděl, jak vyřešit svou nespokojenost se studiem a cítil jsem se rozpolcený. Vyústilo to v text, kde jsem popsal vlastní pocity. Ne fakta, ale pocity. Většinou se rozhoduji na základě faktů, ale v tomto případě jsem se rozhodoval pravděpodobně především na základě dojmů. Jestli je to správně? No, je. Fakta totiž nestačí. Budu-li sedět v objektivně nejútulnějším rohu pokoje, ale nebudu se tam cítit dobře, pak tam stejně nezůstanu. Článek tedy nebyl bojem za studenty, ale bojem mých vlastních dojmů. Z toho vyplynul jak jeho obsah, tak forma. Dospěl jsem jednoduše k tomu, že chci pnutí svého rozhodování probrat s přáteli a tak jsem i učinil, byť ne šeptáním po chodbách naší fakulty nebo u piva v hospodě, nýbrž sepsáním článku na svůj osobní dlouholetý zápisník, kde jsem známé požádal o názory a o zpětnou vazbu.
Imatrikulační i promoční slib FIT VUT hlásá, že bych neměl poškozovat vážnost své univerzity a fakulty a že o ní budu mluvit jen v dobrém. Věřím, že i takto formulované sliby poskytují prostor pro fakty podloženou kritiku, ale uznávám, že to můj článek nebyl. Na základě toho mi možná hrozí disciplinární komise.
Nejsem člověk, který by se příliš angažoval nebo myslel na druhé. Nejsem členem studentské unie, politické strany, ba dokonce ani Amnesty International. Navíc mám názor, že školu si mohu vybrat stejně jako mobilního operátora nebo banku. Pokud se mi na jedné nelíbí, přejdu ke druhé. Nebudu ji měnit zevnitř – proč taky? Když bude opravdu špatná, odejde lidí více a ona pozná sama, že něco není v pořádku. Zákon trhu a svobodné volby. Věřím, že se najde spousta šikovných lidí, kteří dokážou investigativně sondovat FIT, zjišťovat a ověřovat fakta, seriózní pamflet napsat a jít s ním fakultu měnit. Mě na revoluce a světlé zítřky pro naše děti v tomto případě neužije. Nejde o mou rodnou zemi, ale jen o školu a tu si vybírám svobodně a tržně.
Ještě uvidím, jak dopadne jednání s vedením fakulty, ale chtěl jsem, abyste si mohli přečíst co se děje a proč článek nyní není dostupný. Rozhodně to není tak, že by ze strany fakulty probíhala nějaká silná restrikce nebo cenzura a ani to není tak, že bych zbaběle nějaké cenzuře podlehl.
