Změna není ztráta

Kamarád mi před pár týdny řekl, že jsem mimo jiné i bloger, tak jsem se podíval tady do herbáře a usoudil jsem, že by možná nebylo na škodu zase něco napsat. No a protože jsem se nedávno přestěhoval z Brna do Prahy a tahle změna je teď to hlavní, co hýbe mým světem, nemůžu se tomu vyhnout a něco k tomu neutrousit.

Víte, mě se do Prahy moc nechtělo a bylo pro mě dost těžké hledat nějaké pádné důvody, proč vlastně z Brna odcházet, když je mi tam dobře. Celkově jsem ten přesun dost prožíval a chápal jej jako ztrátu. Ztrátu části své identity, kamarádů, všeho toho skvělého, absurdního i dadaistického, čím Brno oplývá. Ztrátu hromady znalostí, kontaktů a dalších věcí, které jsem si v tom městě přes deset let budoval.

Sedimenty na časové ose

S malým odstupem si ale (nejspíš v rámci hédonické adaptace) čím dál tím více uvědomuji, že opustit jednu věc a objevovat novou není vlastně vůbec žádná ztráta. Ono totiž ty staré věci většinou úplně neopouštíme - pokud je tedy vyloženě opustit nechceme. Zůstanou v nás a budou nám kdykoliv k dispozici. Pokud odcházím z Brna do Prahy, neznamená to, že Brno se z mého života vymaže - naopak, zůstane ve mě jako hromada let, zkušeností, kontaktů a kamarádů. Kdykoliv se do něj mohu vrátit a pořád to bude město, kde znám spoustu lidí a kde znám každou ulici. Sice to bude časem mírně korodovat, ale pokud se postarám o pravidelné leštění, nikdy se to úplně neztratí - bude to dostatečně prosvítat přes nové věci. Cokoliv se naučím v Praze a kohokoliv nového tady potkám, není to náhrada za něco v Brně - je to něco navíc. Přikládám další a další zkušenosti, zážitky, znalosti. Jako člověk se stávám pestřejším. Praha se na Brno navrství jako další sediment v hornině mé osobnosti. Navrství se stejně, jako se kdysi Brno navrstvilo na Karvinou.

Kolikrát jsi člověkem?

Člověk, který stráví celý život v jednom městě bude vlastně nejspíš dost omezený oproti někomu, kdo zcestoval zeměkouli. Bude mít tunelový pohled na svět, bude nedůvěřivý, xenofóbní, bude mít na všechno jasné názory. Oproti tomu si představte někoho, kdo se setkal s Američany, Číňany nebo Araby, kdo ví, že svět je složitější a nejhorší řešení jsou ta na první pohled nejjednodušší ("vystěhujem všechny cikány do Indie!"). Představte si někoho, kdo už dávno ve své hlavě zpřetrhal stovky různých předsudků, mezi nimiž vyrostl. Zcestovalý člověk nevyměňuje jednu zemi za druhou nebo jednoho kamaráda za jiného - vrství je na sebe. Ke všemu, co se kdysi dávno naučil v České republice a na čem vyrostl, si přidává další a další zkušenosti. Vím - teď jsem to dost generalizoval a popsal ve skutečnosti nějaký svůj vlastní předsudek vůči lidem, kteří stráví celý život na jednom místě. Jenže si myslím, že to tak fakt většinou je. Sorry. Ne nadarmo se říká "kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem". Každý jazyk představuje jinou kulturu a když se jej naučíme, zákonitě k ní přičichneme. Každé takové přičichnutí je potom další vrstvou.

Do hloubky versus do šířky

Úplně stejně to podle mě funguje i v jiných oblastech. Když už jsme u těch jazyků, tak vezměme například ty programovací. Mnoho lidí mě má zafixovaného jako Pythonistu, pro některé Python přímo představuji (toho se tedy občas trochu vylekám!). Já přitom teď v Apiary píšu v CoffeeScriptu, Ruby, Bashi, JavaScriptu... a trošičku i v Pythonu. A někdy dokonce vystřídám všechny jazyky i za jediný den, když se poštěstí. Když jsem nad tím uvažoval předtím, zdálo se mi, jako bych Python komunitu zrazoval. Dělal jsem si srandu, že můj život se obrací na Ruby :)

Teď si ale uvědomuji, že se nic neděje, protože tím, že se naučím dalších pět jazyků, se pouze stávám "zcestovalejším", lepším programátorem. K Pythonu se můžu stejně jako k tomu Brnu stále vracet jako do místa, které mám nejraději a kde mám nejvíc přátel. Zpětně mi dokonce přijde, že je sice hodně dobré znát jeden programovací jazyk do hloubky, ale stejně - a možná dokonce více - důležité je přičichnout i k jiným a získat nadhled. Programovat celý život jen v Javě nebo jen v Pythonu je, bohužel, nejspíš docela stejně blbé jako strávit celý život v jednom městě. Jestli existuje jedna věc, kterou ve mě Apiary dokázalo (nejspíš nevědomky) za ten krátký čas zlomit a kterou mě stihlo naučit, je to tohle. Opuštění one language mindset.

Změna ≠ ztráta

Až tedy budete uvažovat o nějaké změně jako o ztrátě, zkuste se zamyslet, jestli to opravdu ztráta je. Jestli to není jen další vrstva, která se položí přes ty, které už máte, a vy budete potom profitovat ze všech zároveň - ne pouze z té nejčerstvější. Nejspíš každá ztráta je změnou, ale naopak to neplatí. Řekl bych, že jen velice málo změn je opravdovými ztrátami. A klasifikovat změnu chybně jako ztrátu je hrozně nebezpečné, protože člověk vnímá ztráty přirozeně hrozně negativně. Ze ztráty je lidský mozek víc nešťastný, než dokáže být šťastný ze stejně velkého zisku.

Jsem teď v půlce už druhého Arielyho, tak se to nejspíš podepsalo i na tomto článku :) Aspoň teď víte, nad čím tak přemýšlím, když jezdím metrem. (Hledal jsem nějaké poetické zakončení, ale ve skutečnosti pořád přemýšlím nad tím, proč v Praze vlastně nejezdí trolejbusy.)